V úspěšném dramatu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu figuruje Japonsko jako sice důležitá, ale v jistém smyslu abstraktní kulisa. Film však přesto významně přispěl k utvrzení západních stereotypů o japonské společnosti.
Úspěch filmu Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003) jeho režisérku a scenáristku Sofii Coppolu překvapil. Pojala snímek jako velmi komorní, do značné míry autobiografický projekt, jehož cílem rozhodně nebylo oslovit davy. Dočkal se však nadšených ohlasů od diváků i kritiky – tak nadšených, že v nich téměř zanikly hlasy bouřící se proti nelichotivému zobrazení Japonska a jeho obyvatel.
Nuda v Tokiu je hřích
O zážitku z filmu vždy rozhoduje osobní optika, a ta nezřídka dokáže být stejně pokřivená jako nesmlouvavá. Ztraceno v překladu se krátce po svém uvedení do kin stalo v mých očích jedním z nejpřeceňovanějších filmů všech dob. Hlavní příčinou této negativní reakce byla směs čiré závisti a spravedlivého vzteku, protože hlavní hrdinové Charlotte a Bob, ztělesnění Scarlett Johanssonovou a Billem Murraym, se provinili naprosto neodpustitelným způsobem – nudili se v Tokiu. Pro člověka, který věnoval studiu Japonska veškerou svou energii a bytostně toužil se tam vypravit, bylo naprosto nepochopitelné, že někdo unyle vysedává v hotelu a kňourá, když může vyrazit do tokijských ulic a užít si všeho, co tohle fascinující město nabízí. S nastřádanými roky už však na Ztraceno v překladu není možné hledět stejnýma očima. Nelze se ubránit soucitu s tápající Charlotte obdařenou krysím manželem a zmítanou pochybnostmi o sobě samé, stejně jako není možné nepocítit lítost nad melancholickým hercem Bobem, který je tak výstavně semletý životem a tak zoufale a marně se chytá všech záchranných stébel. Jediná znatelná nechuť, která zůstává, je hořkost a zklamání nad tím, jak klišovité a zbytečné je vlastně v celém filmu Japonsko.
Je samozřejmě otázka, do jaké míry je takové zklamání oprávněné. Ztraceno v překladu není a nikdy neměl být film o Japonsku, jeho lidech či kultuře. Coppola sice při psaní scénáře vycházela z vlastních zážitků a pocitů z Tokia a mikrosvěta tamějšího hotelu Park Hyatt Tokyo, nicméně příběh Boba a Charlotte se teoreticky mohl odehrát v kterékoli jiné zemi nezápadního střihu, jejíž kultura by byla oběma Američanům cizí a jejímuž jazyku by nerozuměli. Hlavním motivem filmu je jejich osamělost, snaha najít blízkost a pochopení v neznámém prostředí, kde si oba hrdinové připadají naprosto vykolejení a kde na ně naplno doléhá nespokojenost s jejich dosavadním životem. Tokio je pouhým jevištěm, jehož křiklavě barevné ulice a uši rvoucí lomoz našlapaných videoheren spolu se záměrně neotitulkovaným brebentěním obyvatel přispívá k pocitu izolovanosti a frustraci obou zápaďanů. Pokud by v té barevné neonové hlučné změti nalezli cokoli pochopitelného a milého či pokud by se jim povedlo navázat skutečný přátelský vztah s jeho obyvateli, kteří by pak třeba na chvilku ustali ve svém setrvale bizarním chování a předvedli se jako normální lidé, atmosféra by se rázem změnila a všeprostupující pocit osamělosti by byl tentam. Tokio i všichni Japonci, se kterými se Bob a Charlotte stýkají, tedy musí zůstat nepochopitelní a v podstatě nelidští – pouhé kulisy.
Národ, který nerozlišuje l a r
Potíž však nastává v okamžiku, kdy tato nepochopitelnost a jinakost narazí na optiku diváků – a to nejen dnešních, ale i těch před dvaceti lety –, kterým vadí, jak moc hraje do karet zažitým stereotypům. Způsob, jakým Coppola vykreslila Japonsko a jeho obyvatele, vzbudil negativní ohlasy už krátce po uvedení filmu do kin. Komise Media Watch spjatá s Asociací novinářů z řad asijských Američanů (AJAA) apelovala na porotu Akademie filmového umění, aby neudělovala nejvyšší americké filmové ocenění snímku, který tak otevřeně zesměšňuje Japonce. V samotném Japonsku byl film uveden poměrně pozdě a bez velké slávy, tamější filmoví kritici k němu přistupovali spíše zdrženlivě, ačkoli několik z nich ostře kritizovalo stereotypní zpodobňování Japonců výhradně coby komických figurek se špatnou angličtinou či podivínů posedlých sexem. Sama Coppola byla negativními reakcemi a nařčením z rasismu či neúcty k Japonsku překvapena a rozhodně je popřela. Není důvod jí nevěřit, že se skutečně ničeho podobného vědomě nedopustila – přestože do omrzení ohrávaný vtip o neschopnosti Japonců rozlišit hlásky l a r či neustálé zdůrazňování, jak hrozně moc jsou malinkatí, v tomto ohledu rozhodně nemluví v její prospěch.
Nelze mluvit za diváky, kterých se film dotýká, protože v něm cítí zesměšňování své rasy, ani jim vysvětlovat, že se nemají proč urážet, protože režisérka jen zpodobnila vlastní intimní zkušenost. Jakožto japanoložka, tentokrát už zcela oproštěná od závisti, mohu pouze konstatovat, že Ztraceno v překladu značně přispělo, byť nejspíš neúmyslně, k pověsti Japonska coby šílené a nepochopitelné země plné bizarních lidí. Mnoho diváků, kteří už podobnou povrchní představu o Japonsku mají, jej pak bere jako potvrzení svých domněnek a neuvědomují si, do jaké míry je tato představa umělá a konstruovaná – stejně jako slavná scéna s režisérem, který zuřivě gestikuluje a japonsky Bobovi vysvětluje, co po něm chce, jen aby se pak jeho sáhodlouhá tiráda v překladatelčině podání změnila v pouhých několik nepříliš určitých pokynů. Film záměrně nemá titulky a navozuje tak dojem, že režisér chce něco velmi těžko pochopitelného, co nejspíš vyvěrá z jeho japonské podstaty – možná používá některé z mnoha těžko přeložitelných japonských výrazů používaných pro velmi specifické nálady a pocity. Skutečnost je však velmi prozaická: režisér mluví jako mnoho režisérů po celém světě a chce po Bobovi velmi konkrétní věci, ale má k ruce nepříliš schopnou tlumočnici, která jeho požadavky nepřekládá – nikoli proto, že to nejde, ale protože to neumí.
Hle, tajemný Orient
Coppola na své cestě k vykreslení samoty a odcizení používá nepochopitelnost a bizarnost moderního Japonska a nechává své hrdiny, aby jí téměř na každém kroku čelili se značnou dávkou ohromení a místy i shovívavého, téměř laskavého pohrdání. Jediné okamžiky, kdy je japonská kultura brána na milost a představená jako něco hodnotného, se týkají kultury tradiční – například když Charlotte nesměle zkouší ikebanu, navštěvuje buddhistický chrám nebo pozoruje tradiční svatbu v šintoistické svatyni. Tehdy se film mění, vizuálně je najednou měkčí, atmosféra uctivější, a třebaže si zachovává tajemnost, je to tajemnost příjemná a vyzývavá v duchu klasického klišé „hle, tajemný Orient“. O to víc pak vynikne křiklavost a bizarnost všeho moderního a populárního – videoheren, sex klubů či explicitní hentai mangy, nad kterou Scarlett Johanssonová v metru šokovaně křiví své ikonické rty. Dokonalá přehlídka všech laciných stereotypních představ o Japonsku, stvrzených filmem, který vlastně o Japonsku není. V umělecké rovině to režisérce, vzhledem k tomu, že její snahou nebylo vykreslit realistické Japonsko, vytknout nejde. Ovšem nahlíženo očima diváka, který s předsudky a nepochopením vůči této zemi nějaký způsobem bojuje, zůstává Ztraceno v překladu hodně přeceňovaným filmem.
Autorka je japanoložka.