Podivní, malinkatí Japonci

Kulturní stereotypy ve filmu Ztraceno v překladu

V úspěšném dramatu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu figuruje Japonsko jako sice důležitá, ale v jistém smyslu abstraktní kulisa. Film však přesto významně přispěl k utvrzení západních stereotypů o japonské společnosti.

Úspěch filmu Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003) jeho režisérku a scenáristku Sofii Coppolu překvapil. Pojala snímek jako velmi komorní, do značné míry autobiografický projekt, jehož cílem rozhodně nebylo oslovit davy. Dočkal se však nadšených ohlasů od diváků i kritiky – tak nadšených, že v nich téměř zanikly hlasy bouřící se proti nelichotivému zobrazení Japonska a jeho obyvatel.

 

Nuda v Tokiu je hřích

O zážitku z filmu vždy rozhoduje osobní optika, a ta nezřídka dokáže být stejně pokřivená jako nesmlouvavá. Ztraceno v překladu se krátce po svém uvedení do kin stalo v mých očích jedním z nejpřeceňovanějších filmů všech dob. Hlavní příčinou této negativní reakce byla směs čiré závisti a spravedlivého vzteku, protože hlavní hrdinové Charlotte a Bob, ztělesnění Scarlett Johanssonovou a Billem Murraym, se provinili naprosto neodpustitelným způsobem – nudili se v Tokiu. Pro člověka, který věnoval studiu Japonska veškerou svou energii a bytostně …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky