Nejvýznamnější česká umělkyně je Marie Čermínová – avantgardní a surrealistická malířka, součást samého jádra národního kánonu moderního umění, velmi vysoce hodnocená na uměleckém trhu. Jak známo, změnila si jméno na rodově i národně neutrální, významově prázdné slovo Toyen. Nynější velká výstava Národní galerie v Praze sice nehodlá podněcovat diskusi o tom, co takové gesto znamená, přesto nás snadno napadne otázka, proč vyvolává tak velký rozruch možnost, že by si české ženy mohly svobodně volit své příjmení aspoň v tom směru, zda u něj ponechají přivlastňovací příponu -ová? Dovolí se to? Kdo by to měl dovolit? Státní úřad? Podle čeho se přitom má řídit? Dovolíme to my, „my všichni“? Neosobní entita „náš jazyk“? Kdo by takovou neosobní entitu ve veřejné diskusi zastupoval? Kdo je oprávněn mluvit jejím jménem? A kdo takové oprávnění udělil – a mohl by je tedy i změnit? Takto kladené otázky jsou východiskem každé emancipace. Je zřejmé, že expertní rovina jazykovědy je podružná, rozhodující je otázka moci. Kdo, proč a v jakém rozsahu má mít moc nad tím, jak mluvíme? A nad tím, jak sami sebe chceme označovat?
Analýza mocenských vztahů je už dobré půlstoletí, od doby působení filosofa Michela Foucaulta, nepominutelnou součástí jakékoli diskuse o společenských jevech. V Česku jste si toho ovšem nemuseli všimnout. Právě důsledkem chybějící pozornosti pracovníků médií i ostatních veřejných diskutérů vůči tomu, kdo, z jaké pozice a proč má určitou moc, u nás často společenská diskuse vyšumí do prázdna, když se zacyklí kolem jednotlivce. Mohlo by to hrozit i případu zveřejnění sexualizovaného a sexuálního násilí politika Dominika Feriho. Z hlediska právního je jistě třeba dokazovat, dokázat, rozsoudit a asi jej i odsoudit. Z hlediska celospolečenského ale nejde o aroganci a nezdrženlivost jednoho mladého muže, o jeho testosteron a feromony ani o uspokojení nebo nespokojenost dotčených žen. Jde především o to, že Feri zneužíval svou neformální moc, jíž disponoval jako vysoce postavený politik a celebrita, a se ženami zacházel jako s věcmi, bez respektu k jejich lidství. A zneužíval také moc, kterou třeba i bez vlastního vědomí a přičinění disponoval automaticky jako muž v naší společnosti, založené na patriarchálních hodnotách. Síla, s níž počítá české slovo „znásilnění“, totiž není jen bezprostřední fyzická, ale je to také to, co je například v anglickém slově power společně se sílou obsaženo – tedy právě moc. Její reálnost garantuje společenská „smlouva“, tedy vyslovené i skryté hodnoty a systémy jejich zajištění.
Na sociálních sítích se objevily různé variace otázky, co přesně je tak těžké pochopit. Když to nechce, tak to nechce. Ne znamená ne, respektujte to. Jenže takhle jednoduché je to celé právě jen v případě běžného sexuálního vztahu, a možná ani tam ne. I v této situaci může být odpověď „ano, chci“ hluboce nesvobodným projevem. Patriarchální společnost funguje jen díky tomu, že ženy mají velmi často její hodnoty zvnitřněné natolik, že upřímně budou souhlasit s tím, co je ve skutečnosti poškozuje jako lidské bytosti. Jak v minulém čísle A2 ukázal filosof Tomáš Koblížek, „násilí na ženách je něčím více než záležitostí individuálních kriminálních aktů, jejichž trestnost by bylo dobré vymezit novým zákonem. Jde o typ chování, který plyne z toho, v jakém žijeme prostředí, jaké obrazy ženy v něm kolují a jak snadno jsou tyto obrazy přijímány“. Pokud nedokážeme prohlédnout, že to podstatné za sexualizovaným násilím i za fyzicky nenásilným, verbálním sexismem jsou mechanismy zneužívání moci včetně jazyka, nebude ani exemplární rozsudek nad Dominkem Ferim k ničemu.
Nejde jen o fyzické přemožení odporu, ale také o ovládnutí druhého, ať už svolil vědomě nebo se nevědomě podvolil. Do stejné kategorie nakonec může patřit i situace, do níž podřízený vstoupil nejen na základě zcela vědomého, svobodného rozhodnutí, ale dokonce tak, že musel nejprve vynaložit úsilí a v soutěži o elitní postavení zvítězit. Letos v zimě dosáhl na kulturní scéně mladší generace velkého ohlasu šestidílný podcast Petera Kolárčika „Na čom makáš?“ (viz článek Natálie Drtinové v A2 č. 4/2021). Jeho protagonisté očekávali, že při studiu na UMPRUM budou užívat výhod studujících výběrové vysoké školy pro rozvoj svých osobností. Jenže se cítí být znásilněni požadavky na vysoké pracovní nasazení, pokud mají svůj nárok být umělci v praxi prokázat. Jeden z nich si tento požadavek zvnitřnil v tak přepjaté podobě, že se brzy zhroutil.
Kolárčik ve svém podcastu nakonec připustí, že pociťovaný útlak není věcí konkrétního vedení ateliéru či jedné školy, ale že jde o celý společenský systém, postavený na maximalizaci výkonu podřízených. Nestačí mu, co tento systém nabízí jako motivaci: že se vynaložené úsilí vrátí, až se sami dostanou na horní příčky mocenské hierarchie. Dochází ke zjištění, že má-li on a jeho přátelé nárokům, které pociťují jako násilí, uniknout, musí vystoupit z celého systému, v tomto případě ze školní přípravy na uměleckou kariéru. Ukázalo se totiž, že zdravý rozvoj osobnosti, který by měl podle nich být předpokladem umělecké tvorby, je s ní ve skutečnosti v protikladu. Protože je celý případ otevřen z hlediska začínajících studentů, neobsahuje závěrečnou pointu: naše euroamerická civilizace je zcela prorostlá principem nadvlády mocnějších nad podřízenými, silnějších (nejen fyzicky) nad slabšími. Pletivo moci ji drží pohromadě. Nadvláda se realizuje někdy brutálně, někdy přijetím konvenčně znásilňujících principů, někdy úplně bezmyšlenkovitě.
Nechci tvrdit, že jediným východiskem je hned opustit civilizační struktury. Jako skeptická stará žena nedokážu sama sebe přesvědčit, že řešením se stane zásadní posílení a rozšíření principu péče. A samozřejmě z komplexnosti celé věci neplyne, že by nebylo nutné pomocí práva postihovat ty, kdo stavu věcí využívají pro vlastní uspokojení. Odhalování sexualizovaného násilí je podle mého mínění signál, který vypovídá o tom, že „žena je negrem světa“, že by se o tom zatraceně důkladně mělo mluvit a že je nejvyšší čas s tím něco reálného dělat. Připomínat širší a hlubší mocenský rozměr Feriho a podobných případů bychom ale měli proto, abychom na jedné straně dokázali rozpoznávat i jiná znásilňování, než jsou ta sexuální, a na druhé straně neztráceli z dohledu nezbytné rozlišování.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.