V první polovině července vypukly na Kubě nejsilnější protesty za posledních třicet let. Socialistický ostrov znovu trpí závažnými hospodářskými problémy. Tentokrát se mu stala osudná epidemie covidu-19 a hlavně sankce zavedené americkým exprezidentem Donaldem Trumpem, které přerušily významný proud remitencí od kubánských emigrantů. Poprvé však protestům čelí nové kubánské vedení, které již nemá nic společného s revolucí a vyrostlo z byrokratických kádrů komunistické strany. Nedá se tedy čekat, že kubánský prezident vyjde za demonstranty, jako v roce 1994 Fidel Castro. Jedinou odpovědí politického vedení je rozšiřování kapitalistického podnikání a pokukování po takzvaném čínském modelu. Je však otázka, jak dlouho politickým špičkám tato hra vydrží, vzhledem k tomu, že kapitalismus je pro uspokojování konzumerismu daleko lépe vybaven.
O. Sojka
Tématy letošních olympijských her se staly Írán a odpor vůči Izraeli. Alžírský judista Fathí Nurín svůj zápas raději vzdal, aby nemusel soupeřit s izraelským sportovcem. Něco podobného zvažovala i íránská basketbalová reprezentace u jednoho svého soupeře – český tým totiž koučuje Izraelec Ronen Ginzburg. Pikantní souboj přineslo taekwondo, v němž se srazily Kimía Alízade a Nahíd Kijání. Obě sice pocházejí z Íránu, ale prvně jmenovaná loni z vlasti emigrovala. Vadily jí náboženské restrikce i kritika, že při zápasech příliš roztahuje nohy. Právě roztahování končetin, sportovní terminologií kopy, jí v dresu týmu uprchlíků pomohlo k vítězství nad exkrajankou. A olympijský Írán do třetice. Vítěz střelby ze vzduchové pistole Javad Foroughi v minulosti sloužil v Íránské revoluční gardě, kterou USA považují za teroristickou organizaci… Přese všechno se zdá, že Írán nebude z Tokia vyloučen, jak někteří politici žádají. A stejně tak z olympiády zřejmě nebude nikdy vyloučena ani samotná politika.
V. Ondráček
V Česku rozumí fotbalu a hokeji úplně každý a podobně je od loňska také každý druhý epidemiologem. Mimořádnou inflaci zažívají i experti na vzdělávání: technooptimisté si oblíbili podnikatele Ondřeje Kaniu. Hlavní předností jeho škol má být podle propagačního videa to, že od studentů i rodičů neustále sbírají zpětnou vazbu. Neustále. Teror korporátní byrokracie v malém. Levice a liberálové si zase zamilovali Boba Kartouse, kterého sice pedagogická a didaktická odborná obec vnímá jako roztomilého diletanta, ale kdo by se nechtěl učit jen hrou a zázračně se přitom stát druhým Finskem? Nejnověji se na školství zaměřila mladá ODS v programu ČESKO.plus.
Co na tom, že učit se od útlého věku mnoho cizích jazyků nebo nacpat do osnov prvního stupně „základy 3D grafiky a programování“ nemusí být pedagogicky ani vývojově rozumné, hlavně že to zní cool. Blíží se volby, a tak o podobné inženýrství na dětech v budoucnu rozhodně nebude nouze.
J. Řídký
Uhelné doly se sice uzavírají, dnům vrtání do hlubin naší země ale není zdaleka konec. Jak nedávno připomněl viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar, máme tady přece lithium! A spolu s přechodem do éry elektromobilů se podle něj můžeme přeměnit na těžařskou velmoc. Pokud to někoho pobavilo, měl by se seznámit s mapou ložisek „kritických surovin“ u nás. Po nedostatkovém wolframu, niobu, kobaltu či tantalu v lokalitách, jako jsou Cínovec či Kašperské Hory, doslova šlapeme. Rádi bychom přestali být levnou evropskou montovnou, jenže surovinová těžba nebývá vstupenkou mezi globální elitu. Alespoň by se ale mohlo ušetřit na školství, protože poptávka po kvalifikované práci ze strany zaměstnavatelů opět poklesne.
M. Veselá
Redaktorka Lidových novin Jana Machalická příznačně komentovala kauzu, s níž přišli studenti a studentky Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Dovolili si totiž kritizovat praktiky, jako je ponižování ze strany učitelů nebo sexismus. V první řadě jde podle Machalické o boj o posty, zároveň ale říká, že její „generace vydržela víc a nedělala z toho vědu a také se musela popasovat se skutečnou nesvobodou“. Můžeme jen doufat, že tím nechtěla současným studentům poradit, aby se s útlakem vyrovnávali tak, že budou držet hubu a krok. Autorka každopádně dobře reprezentuje tu část společnosti, která má za to, že pokud ponižování zvládli rodiče, snesou ho i děti. Což je ostatně důvod, proč u nás školství zamrzlo v devadesátých letech či proč tu nebyla příliš pochopena kampaň MeToo. Možná ale jen Machalická a další oponenti závidí současné „zhýčkané generaci“ odvahu, kterou oni sami neměli.
T. Zubatá
Návrat k pravé, hodnotné a krásné architektuře, rozuměj té vzniklé před zvrhlou modernou, probíhá v jistých kruzích už pár let. Nedávnou přestavbu ceněného brutalistního centra Skopje na pseudoklasicistní a pseudobarokní cirkus si mnozí z nás ještě vysvětlili povýšeneckou představou o zaostalém Balkánu. Těžko ale lze něco takového uplatnit na nové Humboldtovo fórum v Berlíně, které nahradilo Palác republiky ze sedmdesátých let. Sídlo někdejšího východoněmeckého parlamentu bylo protkané azbestem, takže se jeho demolice dá pochopit. Méně pochopitelné ovšem je, proč ho nenahradila současná architektura, ale kopie panovnického zámku pruských kurfiřtů a králů, který Němcům připomíná to nejlepší z jejich imperialistických a koloniálních tradic. V Česku zaostáváme jen zdánlivě. Nadávky na modernu, především na sídliště, založené z devadesáti procent na dojmech, nikoli faktech, slýcháme pravidelně i z úst předních českých architektů. Můžeme být vlastně rádi, že po zbořených modernistických klenotech u nás zatím vyrůstá jen nanicovatý development, a ne nové Karlštejny a Národní muzea.
A. Medková