Ospalou atmosféru české předvolební kampaně rozčeřila iniciativa Milion chvilek pro demokracii, která v Průhonicích poblíž místa, kde měl premiér Andrej Babiš podepisovat svou knihu, nasprejovala na chodník kříže. Hnutí tak vyjádřilo názor, že za zhruba třicet tisíc obětí covidu může vláda. Že za všechny nezmary v zemi mohou politici, je v Česku populárním názorem. Jenže v krizích, jako je pandemie, spíše než na politicích záleží na kvalitě státní správy. A kvalita českých ministerských úředníků není valná: začalo to neschopností rychle obstarat ochranné pomůcky a končí to soudy proslulými svým formalismem, které poukázaly na lajdácky zpracované vyhlášky. Nedobrým signálem je i fakt, že během epidemie musela být opakovaně nasazena armáda, aby vykryla nedostatky civilní správy. To bylo v Evropě ojedinělé. Babiš sice stav českého úřednictva nijak nezvelebil, jenže ani ostatní strany neberou problém vážně. Pravice chce na ministerstvech bezhlavě škrtat, levice zase hodlá platit úředníkům víc, aniž by po nich žádala větší kvalitu, a Piráti plánují tuto rakousko-uherskou skvadru digitalizovat. Lze jen doufat, že další epidemie není za rohem.
O. Sojka
Premiér Babiš se superministrem Havlíčkem se pustili do boje za jadernou energetiku. Bez ní nehodlají obětovat vysokoemisní uhelné elektrárny, protože by nám prý hrozil energetický kolaps. Situace se ale podobá tomu, jak česká uhelná komise vymýšlela datum konce uhlí, přičemž vycházela z tehdejších cen emisních povolenek. Jejich hodnota však vzápětí strmě vzrostla, což donutilo i velké hráče, jako je EPH Daniela Křetínského, k prohlášení, že se spalováním uhlí ve svých elektrárnách a teplárnách skončí k roku 2030. Babiš, Havlíček a další kapitáni českého průmyslu při výpočtu budoucí spotřeby elektrické energie vycházejí ze současných hodnot a ještě něco přičtou, protože je prý třeba počítat s elektrifikovanou dopravou. Spotřeba elektřiny má ale sestupnou tendenci: současné spotřebiče už jí nepotřebují tolik jako ty starší. A pokud se podaří prosadit větší podporu fotovoltaických elektráren na střechách domů, a zejména výkup přebytků do sítě, rapidně klesne i spotřeba těch, kdo si takovou elektrárnu pořídí. Vyhořelý radioaktivní odpad, který chtějí někteří politici odkázat stovkám dalších generací, tedy nutný opravdu není.
J. G. Růžička
Když jsem známým oznámil, že jsem si udělal výlet do slovenské Demänovské doliny, záviděli mi. Pravděpodobně totiž budu patřit k posledním návštěvníkům, kteří v legendární Demänovské ledové jeskyni uvidí led. Toho postupně ubývá a nyní se čeká, kdy jeho poslední zbytek o velikosti asi jednoho metru krychlového zmizí úplně. Ale příroda míní a člověk mění. Když už způsobil klimatickou změnu, může teď zkusit zachránit, co se dá. V seznamu plánů na záchranu ledového království už se v kolonce neúspěšných pokusů ocitlo navážení sněhu z okolí či experiment s vnitřním zasněžováním, stále ale existuje naděje v podobě instalace chladicího systému známého též jako klimatizace. Potom by závistivým přátelům stačilo nějaký ten rok počkat, než se mrazák v Demänovské pořádně rozjede, a pak se mi vysmívat, jak ubohou krustičku jsem v roce 2021 viděl.
V. Ondráček
Na přelomu července a srpna připomíná centrum polského Gdaňsku svým tradičním Jarmarkem svatého Dominika pražské Staroměstské náměstí v období vánočních svátků. I přes tento humbuk se dají ve městě najít klidnější místa, jako je třeba obchod nakladatelství Marpress. Šéfredaktor Fabian Cieślik, který někdy zároveň plní roli prodavače, se ukázal být milým společníkem a neváhal se pochlubit množstvím titulů přeložených z češtiny. Mezi nejlepší české autory zařadil dle očekávání v Polsku velmi oblíbeného Petra Šabacha a překvapivě také Zdeňka Svěráka. Nakonec však vytáhl z poličky také Guvernantku Vladimíra Macury a Korvínu čili Knihu o havranech Petra Rákose. Padlo i několik slov o českých a polských čtenářích: Češi podle něj rádi a intenzivně čtou Poláky, ba dokonce je český knižní trh polskou literární produkcí mimořádně nasycený. Cieślik se také pokusil zpochybnit mýtus o popularitě české literatury v Polsku – nicméně množství přeložených titulů svědčilo spíš o opaku.
O. Pavlova
Okurkovou sezónu vystřídala sezóna cuketová. Food influencerka Kamila Rundusová alias Kamu, autorka dvou úspěšných kuchařek, během dovolené na Kostarice sdílela na svém Instagramu recept na cuketové rolky v rajčatové omáčce. Mňam! Jenže kdosi ze statisíců sledujících vyslídil, že přiložená fotka pokrmu pochází z fotobanky Shutterstock, a komentáře začaly přibývat po stovkách: od rozhořčených („Slušná vojebávka!“) až po ty plné lásky a porozumění („Českej človíček musí do všeho rejpat…“). Bulvární média se rozepsala o podrazu na fanoušky a Kamu na svou obhajobu natočila čtvrthodinové video. „Půlka Evropy je pod vodou, půlka Evropy hoří, a lidi tady budou řešit, že jsem si koupila fotku, a navíc s licencí?“ Správný postřeh, ale co si s ním počít, když zaznívá z Kostariky, kam Kamu nejspíš nedojela na surfu? Na druhou stranu ale sdílí hlavně veganské recepty – a živočišná výroba přehřívá planetu ještě víc než létání. Zaslouží si hejt, lásku, nebo snad oboje? A opravdu chodíme na sociální sítě (natožpak na Instagram) hledat autenticitu? Byl autentický aspoň recept? A mohl vůbec být? Jsou cuketové variace nekonečné, nebo je to z podstaty věci furt dokola? S nejzásadnější otázkou ale přišel titulek Blesku: „Kamu, nebo Klamu?“ Hned jsem si vzpomněl na Klamma – kolegu, který je z celé naší redakce nejlepší kuchař. Nikdy jsem ho neviděl fotit si, co navařil; zato nás ale jednou za čas pozve ke skutečnému, autentickému sdílení.
M. Špína