Praha před časem po vzoru světových velkoměst schválila vlastní klimatický plán. Na místní poměry je v některých ohledech až revoluční – obsahuje mimo jiné radikální snížení emisí, nákup ekologických autobusů nebo masivní výsadbu stromů. Podaří se klimatické závazky prosadit do praxe?
Města jsou dnes celosvětově zodpovědná přibližně za téměř 80 procent emisí, které lidstvo vyprodukuje a kterými způsobuje destabilizaci světového klimatu. Do roku 2050 podle OSN budou ve velkých urbánních celcích žít dvě třetiny světové populace. Kromě toho, že se města na klimatickém kolapsu výrazným způsobem podílejí, se v nich ale také koncentrují snahy mu předcházet. Vznikla již řada iniciativ, jejichž smyslem je spolupráce měst jak při zmírnění vlastního dopadu na klima, tak při adaptaci na současné klimatické změny.
Města proti státu
K sítím, jako jsou C40 Cities, Pakt starostů a primátorů nebo Eurocities, se často přidávají obce, které se snaží suplovat nedostatečné aktivity na poli ochrany klimatu ze strany národních vlád. Nedávným příkladem je řada amerických měst, která se rozhodla jednat navzdory klimaticky nezodpovědné federální politice. A podobně se můžeme dívat i na klimatické ambice české metropole, jejíž vedení donedávna v mnoha ohledech stálo v ostrém protikladu vůči celostátní politice Andreje Babiše, a to nejen na poli ochrany klimatu. Od roku 2019 tak má Praha svůj klimatický závazek. Jeho hlavní cíl – snížit městem vyprodukované emise do roku 2030 o 45 procent oproti roku 2010 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality – přitom lze vnímat jako deklaratorní podporu klimatické politiky Evropské unie, vůči níž se premiér Babiš vymezoval.
Klimatická politika na městské úrovni vyvolává značný optimismus, jakkoli ji provází i množství problémů. Neexistuje například dostatečně propracovaný systém monitorování toho, jak si obce ve své klimatické politice vlastně vedou a v jaké míře přispívají k naplnění mezinárodně závazných cílů. Těžko se také stanovují emise, které lze přičíst danému městu. Jde jen o zplodiny vzniklé na jeho území, nebo i ty vytvořené energetickými zdroji, jež se často nacházejí v jiném okrese či kraji? Máme započítávat i škodliviny vyprodukované v zemědělství či průmyslové výrobě, jejichž produkty obyvatelé měst spotřebovávají, ale byly vyrobeny jinde, třeba i na jiném kontinentu? Je do uhlíkového rozpočtu Prahy započítán burger dovezený z Vysočiny nebo ekologická stopa tchajwanského počítače, na kterém píšu tento článek?
Zatímco ve státech globálního Severu si vědci lámou hlavu s tím, jak emise produkované městem změřit, jak je započítávat do redukčních cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu nebo jak zajistit, aby úsilí měst o globální odpovědnost v konečném důsledku ještě víc neprohlubovalo sociální nerovnosti a nepoškozovalo životní prostředí, jinde vyvstávají mnohem základnější otázky: Jak o nutnosti redukovat emise přesvědčit místní politická vedení? A když už je přesvědčíme, jak to udělat, aby nezůstalo jen u deklarací? Jaký signál k nám vlastně vysílá Praha, která si místo vyhlášení klimatické nouze stanovila svůj klimatický závazek tak, aby nevypadal moc „alarmisticky“? Dá se dosáhnout uhlíkové neutrality během tří dekád, aniž bychom do tohoto projektu zapojili veškeré obyvatele? A lze vůbec emise efektivně snižovat pomocí opatření, která mnohdy nemají oporu v celostátní legislativě, čelí odporu zavedených energetických režimů a politici se o nich často bojí byť jen mluvit?
Krize představivosti
Domnívám se, že za malý zázrak můžeme považovat už to, že si Praha ambiciózní závazek vůbec stanovila. Vždyť ještě donedávna bylo hlavní město baštou ODS, která se nikdy zcela neoprostila od klimaskeptického odkazu svého zakladatele Václava Klause. Klimatická agenda hnutí ANO, které ODS na magistrátu vystřídalo, pak spočívala především v lakování své politiky na zeleno. Pod vedením ANO byla například zahájena deprivatizace akciové společnosti Pražské vodovody a kanalizace, zároveň však Babišova vláda na celostátní úrovni Praze odpírala finanční prostředky, které by provoz a údržbu této rozsáhlé infrastruktury umožňovaly bez zdražování vody pro koncové uživatele. Nová vláda vůči ochraně klimatu pravděpodobně nebude o moc vstřícnější než kabinet Andreje Babiše, a vedení Prahy tak bude potřebovat především podporu svých vlastních obyvatel.
Klimatický plán hlavního města, který předložil radní Petr Hlubuček (STAN), se zdá na české poměry takřka revoluční. Obsahuje například závazek snížit do roku 2030 emise oxidu uhličitého u dodávek elektřiny a tepla o 60 procent, připojení více než 23 tisíc budov k solárním a kogeneračním zdrojům elektřiny, pořízení 900 bezemisních či nízkoemisních autobusů, navýšení ročního počtu cestujících přepravených veřejnou dopravou o více než 150 milionů, zvýšení třídění komunálních odpadů z 27 na 65 procent či jeden a půl milionu nově vysazených stromů. Martin Bursík, předseda Komise pro udržitelnou energetiku a klima při pražském magistrátu, v úvodním slovu dokumentu píše o stovkách až tisících malých decentrálních elektráren, jejichž provoz by lidé sledovali na mobilních telefonech a nadbytky vyrobené elektřiny pomocí inteligentního systému odprodávali Pražskému společenství obnovitelné energie. Sní o energetických úsporách ve veřejných budovách, které díky digitalizaci neplýtvají teplem a elektřinou a hospodaří s dešťovou vodou, o lodích na elektrický pohon, jež jako součást MHD brázdí Vltavu, či o sdílené elektromobilitě a autonomních vozidlech. Svou předmluvu uzavírá příslibem dalších inovací, které bude potřeba zavést, které si ale „jsouce omezeni desetiletími zažitých vzorců chování a uvažování, neumíme ani představit“.
Poukazem na „zažité vzorce“ a omezenou představivost uhodil Bursík hřebík na hlavičku. Stačí si vzpomenout na kontroverze kolem zavedení mýtného nebo dočasného uzavření Smetanova nábřeží. Mantinely naší neudržitelné fosilní civilizace se staly součástí našich přesvědčení, jako by život jimi vymezený byl naším nezadatelným právem. Zpochybnění, natož zásadní posun těchto mantinelů mnozí vnímají jako ohrožení sebe samých. Uvažování mimo rámec toho, co se jeví jako objektivní realita, u nás není příliš zažité. Značná část politické reprezentace se přitom tuto zásadní krizi naší představivosti nejen nesnaží odstranit nebo zmírnit, ale naopak strach ze změn přiživuje.
Ambice na papíře
Klimatické ambice Prahy tedy vypadají krásně na papíře, ale těžko říct, co z nich bude nakonec uvedeno do praxe. Pomineme-li to, že po komunálních volbách může jít celý plán k ledu v důsledku překážek ze strany uhelné a jaderné lobby nebo nevstřícnosti nové vlády, několik varovných ukazatelů najdeme i v samotné magistrátní praxi. Zmiňme například slabé politické vedení primátora Zdeňka Hřiba, který se na klimatický plán nedokáže odvolat ani ve chvíli, kdy ho v rozhovoru „grilují“ kvůli (pro automobilisty) neprůjezdné Praze. Politické body by se však neměly získávat na tom, co lidem neřekneme, ale tím, pro co je získáme. Pražská veřejnost by měla být o nutných změnách nejen dobře informována, ale také do nich inkluzivně zapojena. Jinak zůstane implementace klimatické agendy jen na stávajícím personálu hlavního města, který v institucionálním prostředí prolezlém byrokracií a resortismem není schopen fungovat dostatečně efektivně.
V souvislosti se zaváděním adaptačních a mitigačních opatření se často hovoří o nezbytnosti flexibilního přístupu a integrace ochrany klimatu do stávajících politik a strategií – o takzvaném klimatickém mainstreamingu. Ten se však v podmínkách zkostnatělých a podfinancovaných úřadů, jejichž fungování prochází potřebnou reformou jen velmi pomalu, může snadno stát jen další vyprázdněnou položkou v zaprášené kartotéce.
Ambiciózní klimatická politika nebude jednoduchá a dozajista bude i bolet. Dekarbonizace společnosti bude mít svou vlastní ekologickou stopu i neblahé sociální následky. Tím spíš je nutné vést debatu o tom, jak transformaci provést co možná nejcitlivěji a nejšetrněji. Abychom však tuto konverzaci vůbec mohli vést, je potřeba proklestit cestičku novým diskursům, jejichž nedílnou součástí bude i ochrana klimatu a nebude je limitovat strach z obránců statu quo. Mnohem větší obavy bychom totiž měli mít z tvrdého pádu, který naši civilizaci čeká, pokud nedokáže včas překonat hranice vlastní představivosti.
Autorka je sociální geografka.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.