Cestování časem

Levicová melancholie bez mučedníků

Následující řádky se otevřeně hlásí k melancholické pozici folkloristy, který se k minulosti obrací hlavně proto, aby vyhledával malé příběhy vytěsněné z velkých dějin a mohl na ně nově navázat. Z takové perspektivy se i porážky mohou jevit jako motor emancipace.

Rok 1989 jako by znamenal konec iluzí a smrt marxismu: z bývalých nadějí učinil kletbu, levici ukradl budoucnost a nechal ji napospas nešťastné minulosti. Přesto na mě, jedenáctiletého kluka hledajícího dobrodružství v zákoutích vesnice v severovýchodním Ohiu, neudělal rok 1989 velký dojem. Pamatuji si, jak z novin rozhozených po stole vystupovaly články popisující světodějné události a epochální změny, fotky sovětských lídrů snažících se uchránit poslední střípky moci, projevy George Bushe staršího vyhlašující historické vítězství demokracie nad komunismem. Jenže v naší postindustriální pustině neznamenalo ono vítězství vlastně vůbec nic. Hoši z vesnice si hráli na stále stejných zrezlých železničních kolejích, po nichž žádné osobní vlaky už dávno nejezdily, chodili jsme po stejných rozpraskaných silnicích, z nichž už dávno zmizely meziměstské tramvaje, koukali na stejná automobilová vrakoviště, na stejné tiché továrny, v nichž pracovalo pár neviditelných dělníků, a do stejných …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě