Ernst Bloch byl teoretikem naděje, což neznamená, že jeho myšlení bylo zcela odpoutáno od reality. Nepřehlížel ani roli zklamaných nadějí, které sice historicky neuspěly, ale přesto mohou obsahovat revoluční potenciál, jenž může být prvním krokem na cestě k novým „konkrétním utopiím“.
Žijeme ve věku po ztroskotání utopií. To je situace, kterou analyzuje Enzo Traverso ve své knize o levicové melancholii. Podle Traversa stojí za to se k radikálním nadějím minulosti vracet. V době, kdy se mísí všudypřítomnost kapitalistického realismu s dystopickými obzory klimatické katastrofy, tak možná nastal čas znovu otevřít texty Ernsta Blocha (1885–1977), myslitele, který celé své dílo spojil s tématem naděje. Bloch patřil ke generaci radikálních německých intelektuálů první poloviny 20. století. Jeho zájem sahá od ontologie přes politickou publicistiku až po zkoumání populární kultury. Nejzásadnější je však monumentální třídílný spis Das Prinzip Hoffnung (Princip naděje, 1954), který z Blocha dělá asi největšího teoretika naděje v dějinách filosofie. Ačkoli je Bloch až tvrdohlavý obhájce naděje a z jeho díla prýští utopické nadšení, nezapomíná ani na naděje falešné či zklamané. Právě tyto momenty jeho myšlení mohou být pojítkem se současnou situací.
Teplý …
