Kresba Jiří Franta
Českem obchází strašidlo chudoby a je stále těžší ho ignorovat. Přesto se to některým lidem – vládu Petra Fialy nevyjímaje – docela úspěšně daří. Lépe řečeno, daří se jim tuto chudobu prohlubovat a nazývat to nutným utahováním opasků. Asi netřeba dodávat, že na tuto formu vytěsnění a popření trpí takřka výhradně ti, kteří sami hluboko do kapsy nemají. Když můžete nakupovat bez ohledu na cenovky zboží, lehce se stane, že máte sklon vidět plné košíky i u všech ostatních – a kognitivní disonance je na světě. Argumentace se přitom od devadesátých let moc nezměnila, takže se do omrzení omílá známé klišé, že kdo chce, ten může, a kdo nemůže, je prostě líný. Když rostou ceny energií, stačí méně topit, když máte v práci nízký plat, stačí si najít jinou, nebo rovnou dvě najednou, a tak by se dalo pokračovat pořád dál. Mnozí si dobře pamatují dobu, kdy tahle písnička ještě zněla přesvědčivě a sami si ji při „utahování opasků“ nadšeně zpívali, ale po třiceti letech, kdy je příslib západní životní úrovně pro většinu obyvatel stále v nedohlednu, už by mělo být pomalu jasné, že tenhle revival hraje falešně.
Před propadem životní úrovně střední a nižší střední vrstvy varují čeští i zahraniční sociologové ve svých analýzách i výzkumech minimálně posledních deset let. Co takový vývoj znamená pro ty nejchudší segmenty společnosti, je nabíledni, stejně jako banální skutečnost, že pandemie nemoci covid-19 a následná válka na Ukrajině spolu s energetickou krizí a inflací tento trend výrazně akcelerovaly. Podle dat Českého statistického úřadu nás čeká největší propad životní úrovně od roku 1993, což se projeví mimo jiné nejvyšším poklesem reálných mezd od roku 1998. Energetický šok má přitom podle finančních analytiků množství domácností nejsilněji zasáhnout až na podzim – spekuluje se dokonce o čtyřnásobném nárůstu cen.
Pokud vás kromě dat, za nimiž se často ztrácejí konkrétní lidské osudy, zajímají i konkrétní příklady ze životů lidí, kterých se ohrožení existenční chudobou týká, můžete se s nimi stále častěji seznamovat nejen v internetových denících typu Alarmu nebo Deníku Referendum, ale stále častěji i ve veřejnoprávních a mainstreamových médiích. Některá z nich nezůstávají jen u reportážní práce, ale přicházejí i s rozsáhlými projekty, jako je například Život k nezaplacení Českého rozhlasu a společnosti PAQ Research, který se zaměřuje na vývoj ekonomické situace domácností. Z dat zatím vyplývá, že současnou krizi většina domácností ještě jakžtakž zvládá, to se ale při postupující inflaci a rostoucích cenách může velmi rychle změnit, nehledě k tomu, že ti nejohroženější berou z posledního už nyní.
A co mezitím dělá vláda? Ve srovnání s okolními státy to vypadá, že vlastně nic. Protiinflační opatření neexistují takřka žádná. O postupech, které se uplatňují například v Německu či v Rakousku – jmenujme alespoň plošné a pravidelné příspěvky domácnostem, zlevnění veřejné dopravy nebo navýšení minimální mzdy –, u nás nemůže být řeč, naopak zvýhodněné jízdné pro studenty zdražujeme, progresivní daň je u nás stále sprosté slovo, a tak se dál upřednostňuje daň rovná, jakkoli nerovně dopadá především na ty chudší mezi námi. Zaměřit se na pomoc alespoň 20 procentům nejohroženějších skupin zatím nikdo neplánuje, místo toho se jednorázový pětitisícový příspěvek rozdá i těm rodinám, které ho nepotřebují.
Zároveň se však něco zásadního mění. Problematika chudoby už zdaleka není vykázána jen do takzvaných vyloučených lokalit mezi ty, které jsme opovržlivě častovali termínem „nepřizpůsobiví“. Faktická segregace lidí, kteří byli často na čistě rasovém a třídním základu odsunuti z dohledu, nám umožňovala dlouhé roky podléhat iluzi, že hrozba chudoby a zadlužení se majority vlastně netýká – že nejde o ohrožení našeho světa, ale světa lidí na sociálním dně, o jejichž osudech jsme si mohli myslet, že si za ně mohou sami. Taková představa je dnes už neudržitelná. Výčet ohrožených se neustále rozrůstá – třeba o matky samoživitelky a jejich děti, jimž může chudoba nesmazatelně narušit dětství, o seniory, kteří poslední část života leckdy stráví bojem o přežití, ale také o mnohé pracovníky v podfinancované sociální a kulturní oblasti.
V okamžiku, kdy o ohrožení sociálního smíru píší už i lidé jako ekonom Lukáš Kovanda, jenž ještě poměrně nedávno varoval před hlasy předvídajícími nadcházející krizi, a kdy dokonce i Miroslav Kalousek vedle své mantry o vyrovnaném rozpočtu zmiňuje, že je zřejmě nejvyšší čas „neomarxisticky“ přerozdělit něco ze zisků energetického sektoru, který na celospolečenské krizi neomaleně vydělává, můžeme konstatovat, že se dosavadní konsenzus, podle něhož vše vyřeší volný trh a nízké korporátní daně, pomalu, ale jistě rozpadá.
Střední a nižší střední třída se sice zbavují sebemrskačského „falešného vědomí“, které jim bylo od devadesátých let vštěpováno, nicméně pokud bude současná vláda pokračovat v nastoupeném směru (což například podle TOP 09 znamená nejen konsolidaci veřejných financí, ale i privatizaci státních podniků a „nepotřebného nemovitého majetku“), nic dobrého z toho stejně nevzejde. Z jakého ideologického podloží bude v době všeobjímající krize v rozdělené společnosti tkáno nové „falešné vědomí“, si raději nechci představovat. Ano, sociální otázka se zřejmě v plné síle vrátí na scénu, ale v podobě, která může být spíše národně sociální než univerzálně solidární.