Většina lidstva bude brzy žít ve městech. Urbanizace bývá prezentována jako přirozený jev, který stačí korigovat v mezích zeleného a udržitelného růstu. I tento proces ale podléhá ideologiím a mocenským silám a jeho samozřejmost lze rozporovat.
Německý filosof Peter Sloterdijk v knize Im Weltinnenraum des Kapitals (Ve vnitřním světě kapitálu, 2006) říká, že procesu globalizace jsou vlastní znepokojivé tendence domnělé autonomnosti a samospásnosti. Sloterdijkova pozorování můžeme vztáhnout i na jiný, také domněle samospásný proces: na urbanizaci. Město a jeho planetární expanze se podle některých stává údělem lidstva, materializací nešťastného průniku historie lidského rodu s geohistorií země, jenž bývá nazýván antropocén. Budeme-li vycházet z předpokladu, že je antropocén věkem člověka a město produktem lidské přirozenosti, jak tvrdil například sociolog Robert Ezra Park, můžeme si pak dovolit město interpretovat zároveň jako příčinu i řešení našich současných problémů.
Neoliberální pharmakon
Program OSN pro lidská sídla UN-Habitat každoročně vydává zprávu, v níž se zabývá současným stavem i rozvojem světových měst. Dokument vytváří podklady pro globálně sdílené a transparentní politiky a opatření, které mají města dovést do stavu sociální a ekologické udržitelnosti, a také nastavuje parametry debaty, reprodukuje a udržuje konsenzus a určitou hegemonii urbánní agendy. Městskou otázku ovšem rámuje neoliberálním rozvojovým diskursem a operuje s konkrétní ideologickou představou města a především urbanizace.
Právě díky těmto výročním zprávám se o 21. století mluví jako o epoše měst. Tato donekonečna opakovaná teze je základem dominantního metanarativu, jímž interpretujeme současnou situaci na Zemi. V dokumentu OSN tak čteme, že dochází k „bezprecedentnímu přechodu od převážně venkovského k převážně městskému způsobu života: v městských oblastech žije již více než 55 procent světové populace a do poloviny století se toto číslo zvýší na 70 procent“. Tento proces je předkládán jako přirozený a nevyhnutelný, musíme se mu tedy přizpůsobit, využít ho v náš prospěch a vnímat ho nikoli pouze jako ekologickou a sociální hrozbu, ale i jako příležitost k rozvoji. Ostatně podle dominantní a tradiční interpretace je město historickým barometrem i motorem růstu a indexem ekonomické i sociální prosperity a změny, a proto se „rozvoj lidských sídel a řízení urbanizace staly prioritními úkoly pro mezinárodní společenství a Organizaci spojených národů“. Město je tak chápáno jako pharmakon, jako jed a zároveň i lék, který může zachránit svět.
Zvládneme-li ukočírovat tento rozjetý stroj na bohatství a přebarvit ho na zeleno, máme prý vyhráno. Zcela v intenci neoliberální ideologie udržitelného růstu, který program UN-Habitat nabízí, tak budeme údajně moci snižovat emise oxidu uhličitého a zároveň zvyšovat ekonomickou prosperitu, a tedy i sociální stabilitu (sic!). Města se stala hlavním ideologickým a realizačním nástrojem radikálních politických, ekonomických a plánovacích řešení. Řada nových městských tropů, jako udržitelné město, zelené město nebo smart city, slouží k udržování utopické představy, že městské plánování může vyřešit současné krize. Tuto neoliberální rozvojovou pohádku a její kruhovou logiku vidíme především na globálním Jihu. Ať už jde o pochybné realizace rozsáhlých industriálních koridorů v Indii nebo extrémně rychle rostoucí města a privatizované enklávy v Africe, jejich hlavní funkcí je vytvářet nová místa, kam lze přesouvat globální investiční kapitál.
Místo města urbanita
Proč teze o „epoše měst“ podstatu problému nikterak neosvětluje, a naopak přispívá k jeho prohlubování? Její předpoklady jsou totiž chybné. Ideologii růstu doplňuje špatně pochopeným charakterem urbanizace jakožto navyšováním městské populace. Tím, že automaticky předpokládá souvislost mezi městem a bohatstvím, zastírá existenci zásadnějšího vztahu mezi městem a jeho zázemím, potažmo venkovem. Jak ukazují některé kritické proudy výzkumu v oblasti urbánních studií, je třeba od sebe oddělit expanzi měst a urbanizaci jako domněle zaměnitelné procesy.
Výzkumníci z chicagské platformy Urban Theory Lab v čele s Neilem Brennerem a Christianem Schmidem poukazují, že formy a koncepty vycházející z dominantního narativu nedokážou funkčně postihnout současné urbánní procesy. Podle nich je třeba vrátit se k hypotéze o kapitalistické planetární urbanizaci, kterou na počátku sedmdesátých let 20. století předložil francouzský filosof a sociolog Henri Lefebvre. Podle něj nepotřebujeme novou teorii města, ale teorii urbanity, která překonává tradiční epistemologický i ideologický rozštěp města a venkova. Zásadním pojmem by měla být urbánní struktura. Město se stává pouze jedním, jakkoli důležitým bodem v rozsáhlé urbanizované krajině, která je výrazem současné kapitalistické prostorové organizace světa.
Dynamiku urbanizace nelze redukovat na rozšiřování urbánní struktury na okraje měst nebo do jejich zázemí. Brenner a spol. se prostřednictvím konceptuálního rozlišení mezi koncentrovanou a rozšířenou urbanizací nebo – řečeno s Lefebvrem – implozí a explozí snaží vystihnout vztahovou souhru mezi aglomerací (tedy tím, co obecně označujeme jako město) a jejím zázemím, včetně domněle přírodních zón pouští, oceánů či hor. Tato dynamika má svou orientaci, která je dána dialektikou center a periferií: aglomerace nikdy neexistují bez rozmanitých periferií propojených mezikontinentální logistickou matricí a kolosální infrastrukturní konfigurací, které dodávají potraviny a suroviny, vodu i energii a jsou zónami rekreace i vykořisťování. Na jedné straně má tato dynamika tendenci vytvářet bezpečný prostor pro kapitál, na druhé produkuje jinakost, ze které kapitál čerpá, nebo ji marginalizuje. Tyto urbanizační procesy také vytvářejí a uvádějí do pohybu nové formace nelidského světa, například masivní intenzifikací průmyslové živočišné výroby a drastickým zjednodušením agroekologické krajiny za účelem podpory monokulturních zemědělských plantáží.
Ale i teorie kapitalistické planetární urbanizace má své kritiky. Historik a architekt Ross Exo Adams upozorňuje, že neodpovídá na otázku, co je urbanizace. Brennerova kritika exceluje při popisu rozmanitých projevů urbanity (nebo urbanizace), zároveň jde ale stále jen o kategorii deskriptivní empirické analýzy. Urbanitu lze pouze mapovat, porovnávat a kategorizovat na základě jejích efektů, naše zkoumání se tak už vždy odehrává v jejím rámci. Adams také Brennerovi vyčítá, že globální urbanitu vnímá v podstatě jako materiální a prostorový korelát jiné totality: kapitalismu. Urbanita pak zůstává politicky neutrální kategorií zapřaženou do služeb kapitálu. Podle Adamse spolu urbanizace a kapitalismus sice souvisejí, působí ale spíše paralelně a bez jasné hierarchie.
Adams v knize Circulation and Urbanization (Cirkulace a urbanizace, 2018) tvrdí, že historie urbanizace nezačíná ve městě. Jde o odlišný, historicky situovaný typ prostorově-politického uspořádání, který odvozuje své techniky a technologie především z raně novověkých forem (státně) teritoriálního vědění, koloniálních praktik územního plánování a námořní geografie. Poprvé se však stal vědomě aplikovaným a reprodukovatelným v 19. století díky liberalistické ideologii cirkulace. Ačkoli idea cirkulace má v evropském myšlení mnohem delší historii, teprve v 19. století ztělesňuje jakýsi radikální idealismus a příslib otevření zcela nového prostoru, v němž technologie pohybu (energie, informací, lidí) vázané materiálními infrastrukturami byly rovnocenné prostředkům sociálního a ekonomického osvobození a pokroku. Stává se tak dominantním principem (nejen) městského plánování a dodnes platí jako nezpochybnitelná pravda. Jinými slovy, cirkulace se jeví stejně novátorská a sebepotvrzující jako samotná modernita. Urbanitu lze tedy definovat jako mocenskou, teritoriální techniku, která váže správu života na infrastrukturu a pokračuje jako projekt vytvoření jednoho kontinuálního globálního systému sociální, politické a ekonomické kontroly.
Nový světový prostor
V knize zmíněné v úvodu Peter Sloterdijk také píše, že se zámořskými „objevy“ a novou koloniální správou vzniká lokačně-prostorové myšlení. Vše v tomto nově objeveném globálním prostoru se stává domněle dostupným v imperiální síti cirkulace zboží a lidí. A my můžeme ve světle předchozích teorií dodat, že toto lokačně-prostorové myšlení je dnes plně urbanizováno. Ale zatímco Sloterdijk zůstává u předpokladů takto sjednoceného světa jakožto homogenního prostoru, analýzy planetární urbanizace poskytují komplexnější obraz globální mocenské geografie. Jak tvrdí antropolog Gastón Gordillo, jde o „nesmírně rozmanitou, diferencovanou, ale přesto propojenou konstelací uzlů a komunikačních kanálů“ se svými místy mocenského tření, sociální exkluze a ekologické destrukce. Současná kritická imaginace, zaměřující své síly k pochopení urbanizačního procesu, tak bude muset zahrnout i oblasti a měřítka dříve netušená a začít zkoumat i v oblastech neměstských. Především je pak třeba zbavit urbanizaci její domnělé samozřejmosti na úrovni přírodního zákona a ukázat ji jako ideologii a praxi podřízenou mocenským konstelacím.
Autor se zabývá urbánní teorií a antropologií.