Neúprosnost salónního tlachání

Vrcholy a propady letošního Berlinale

Po dvou letech se Berlinale v únoru opět konalo prezenčně. Ačkoli explicitně „covidových“ filmů nebylo na festivalu mnoho, bylo možné sledovat velký posun od tradičně angažovaných, sociálně orientovaných filmů k příběhům dostředivým, zaměřeným na sledování vztahů v rodině či mezi partnery.

Letošní Berlinale bylo jiné než předchozí dva ročníky. Fakt, že se navzdory aktuální kulminaci omikronu konalo za přítomnosti tvůrců i publika (na rozdíl od lednových festivalů v Sundance a Rotterdamu), byl příslibem návratu do normálu. O něm ale nesvědčila úzkostlivě dodržovaná hygienická opatření, dohnaná až k absurdně robotizovaným rituálům dokazování mnohastupňové covidové bezúhonnosti (povinné očkování, nošení výhradně respirátorů FFP2, snížená kapacita sálů, každodenní testování apod.). Zjevný byl odliv starší generace diváků i kritiků, místní novináři si navíc stěžovali na to, že v době, kdy je v Německu školní docházka dobrovolná a čtvrtina mateřských školek zavřená, je festival dostupný jen silným jedincům, kteří se nebojí nákazy a nemají problém s hlídáním dětí.

 

Bezobsažná hitparáda

Vrcholící pandemie se ale nepromítla jen do ztížené organizace festivalu. Přinesla i na první pohled nenápadný dramaturgický posun. Měsíce izolace, kdy se svět pro mnohé scukl …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě