Česká literatura má jen málo spisovatelů, kteří jsou bytostnými milovníky tajemného šera a strašidelné atmosféry. Tato absence je zarážející, vždyť daná atmosféra je psychologicky bazální, k zobrazení a zvláště recepci lákavá, a zejména je to, zdálo by se, jakási základní situace, východisko široké palety napínavých, ponurých, strašidelných žánrů (což lze snadno ověřit například v lidové próze). Takové autory nám nedala romantika a výrazněji ani dekadence. Samozřejmě máme řadu textů s touto atmosférou, ale to jsou texty autorů, kteří tímto směrem vykročili jednorázově (Karel Sabina, Josef Jiří Kolár, Julius Zeyer, Ignát Herrmann a další, srov. Slavíkovu antologii Příběhy z temnot), nebyl jim bytostně vlastní a leckdy jej v jiné části díla ironizovali – nebo prostě ignorovali.
Jedním ze spisovatelů, pro něž strašidelný kolorit nebyl nahodilý a jen chvilkově využívaný rys, ale naopak zásadní, definiční jev, byl Jaroslav Foglar. Netýká se sice celého jeho díla, ale jeho …
