Školní výuka věnovaná mléčným výrobkům slouží Stanislavě Mikové (viz rozhovor na straně 20) k vhledu do dětského nitra, k nastínění potíží romské školačky při hledání slov v jazyce, který pro ni není rodný, i k malému exkursu do romské gastronomie. Nakonec všechno dobře dopadne. Je to příběh jako z čítanky.
„Teď se spolu podíváme na obrázek, který jsem si pro vás přichystala,“ paní učitelka pomalu otevírá křídla tabule po obou stranách.
Všichni naráz spustíme: „Kráva, to je kráva.“
„Šikulky,“ usměje se na nás.
Je krásná, jako víla. Má dlouhé hnědé vlasy sčesané na jednu stranu, padají jí přes rameno až k pasu. Vlasy jí sahají až k úzkému koženému pásku, který jí svírá dlouhé zelené šaty. Je jí vidět jen jedno ucho, ve kterém se třpytí malá zlatá náušnice. Její modré oči se smějí samy o sobě, i když neukáže zuby. Přemýšlím, kolik je jí let. Přijde mi, že je mladší než moje máma. Mámě je dvacet devět, to je už hodně. Učitelka nám vypráví o krávě. Jsem ráda ve škole, každý den se naučím něco nového.
„Tak a teď mi řekněte, co se vyrábí z mléka. Kdo ví, zvedne ruku.“
Někdo řekne jogurt, někdo smetana. Maruška řekla kefír. Srandovní slovo, to zná každý, brnkačka. Já tohleto kyselé mléko nemám ráda. Máma někdy vaří takové divné …
