Na problematičnost pojmu „romská literatura“ poukázala ve svém nedávném článku na serveru iLiteratura romistka Karolína Ryvolová. Termín podle ní odvádí pozornost literární vědy od jedinečných rysů děl romských autorů a autorek. Antologie povídek Všude samá krása, již Ryvolová uspořádala, na tuto často přehlíženou pluralitu poukazuje. Zároveň však ukotvuje texty v romské tradici lidového vyprávění.
Divergence
Jistou polyfonii lze od antologie očekávat vždy, zde však vyvstává hned na několika úrovních. Kniha sdružuje dvacet spisovatelů, jejichž texty vyprávějí příběhy Romů na československém a českém území v druhé polovině 20. století. Díky širokému věkovému rozpětí autorů je zřetelně patrná odlišnost perspektiv různých generací, nejjasněji viditelná na tom, jak se proměňuje vnímání Česka a Slovenska. Autoři narození ve třicátých a čtyřicátých letech, například Andrej Giňa či Olga Fečová, tematizují zejména osudy Romů za druhé světové války. Jejich povídky většinou končí odchodem z rodných slovenských osad do Čech, vykreslených coby země zaslíbená: „Až tady jsme poznali, jak se žije, když člověk nemá nouzi o práci, když vydělává, bydlí v domě s teplou vodou a se vším, co k tomu patří, když má lékařskou péči a další věci, které Romové předtím ani neznali.“ Mladší generace se však z „českého snu“ probouzí do zcela odlišné reality. Její příslušníci sice již tolik nestrádají materiálně, zato ale čelí vykořenění a komunitu hledají právě při svých cestách zpět na Slovensko. Tyto pocity posiluje ztráta jistot po sametové revoluci. Nejmladší autoři, zejména Patrik Banga či Maria Siváková, vzpomínají na své dospívání v devadesátých letech jako na dobu sílícího rasismu a vyčlenění z většinové společnosti. Odlišný pohled na historii se však neomezuje jen na toto období.
„Být si vědomi svých dějin znamená být si vědomi své jedinečnosti,“ píše Octavio Paz, když se zabývá otázkou mexické národní identity v souboru esejů El laberinto de la Soledad (Labyrint samoty, 1950). Romové sice žijí na českém území zhruba od 14. století, a sdílejí tudíž s etnickou majoritou množství historických událostí, jejich perspektiva se však značně liší. Povídky silně relativizují především interpretaci moderních dějin Československa. Největší historické milníky v nich zůstávají nepovšimnuty, případně jsou zmíněny jen okrajově. Více než lineární řadou „velkých událostí“ se romská historie zdá být ovlivněna přírodními cykly: „Ani po válce však nebylo o moc líp. Romům se začalo trochu dařit, když se oteplilo a začalo se zase pracovat na polích.“ Optika, kterou se většina autorů a autorek dívá do minulosti, je založena na dichotomii materiálního dostatku a strádání, což jen zvýrazňuje odlišnost romské zkušenosti.
Různorodost, spojená se zmíněnou mnohohlasností, se výrazně projevuje i v jazykové rovině. Povídky napsané původně v romských dialektech jsou uvedeny ve svém originálním znění i v českých překladech; místy se objevuje také slovenština či různé hybridní variety.
Konvergence
Scelující prvek textů představuje především jejich společné žánrové východisko, romský folklorní útvar vakeribena pal o dada, tedy vyprávění o předcích. Z tohoto specifického literárního útvaru pocházejí některé výrazné rysy textů, týkající se především jejich výstavby. Narativy často postrádají výraznější pointu, osudy postav jsou líčeny fragmentárně či pouze v náznacích. V povídce Jana Horvátha Můj táta například vypravěč vylíčí historii několika generací na půl druhé stránce: „Romové válku přežili a bylo lépe. Jenže můj děda v roce 1949 umřel a babička zůstala s dětmi sama. Z Čech přijížděli náboráři a zvali Romy do Čech za prací. Doma žádná práce nebyla, tak šli.“ Prostá výstavba textů v kombinaci s často velmi osobními tématy a užíváním těch nejobyčejnějších výrazů dodává knize atmosféru vyprávění u ohně a navozuje tak pocit intimity mezi vypravěči a čtenářem. Lyotardovo pojetí „malého příběhu“ coby výpovědi o zkušenosti utlačované skupiny se zde tedy kromě obsahové složky projevuje i ve složce kompoziční. Nápadnou jednoduchostí své výstavby se povídky hlásí ke specifické folklorní tradici, která kontrastuje s monumentální výstavbou zápletek v dílech moderní evropské literatury.
V antologii dominují ženy, a to jak v autorském zastoupení, tak coby povídkové postavy. Při četbě vyvstává ambivalence postavení žen v romské kultuře a společnosti – jejich rodinná role je marginalizována, nicméně folklorní tradice je uctívá a téměř zbožšťuje. Z boje s dvojím útlakem, patriarchálním a etnickým, vycházejí hrdinky sice ponížené, zbité či dokonce znásilněné, ale neporažené. Jsou to ostatně právě ony, kdo se ujímá role pamětnic a především vypravěček. Jimi uchovávané a předávané příběhy se pak stávají zdrojem síly pro další generace.
Mohlo by se tedy zdát, že romská literatura je u nás na vzestupu – a do jisté míry je to pravda, což dokazuje letošní ročník cen Magnesia Litera nebo právě produkce nakladatelství Kher. Největší přínos antologie Všude samá krása pak spočívá v tom, že poskytuje prostor často disonantním hlasům romských literatur.
Autorka studuje komparatistiku.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Všude samá krása. Kher, Praha 2021, 224 stran.