Vít Kremlička popisuje, kterak „plyne život v domě osoletů dál jak zdivočelá pramice v peřejích, co se ještě drží nad hladinou“. Nespočetní zástupci zástupců se potýkají se světem i sami se sebou a „vředovatí svůj vředný úděl, anebo vředují společně dál svá vředná lopocení, starosti, rozchody, známosti, těhotenství, úmrtí, svatby“.
Bylo, nebylo, mnohé se stalo a ještě stane. Kdo jsi bez viny, hoď křížalou. Vskutku, žijeme ztraceni v proudu ledopádu.
V lesíku za Centrálním nádražím se vyskytují osoleti. Dovedou se proměnit v sochu, anebo v basu piva zpola schovanou v hromadě novin a hadrů. Někdy osoleti vyjdou s transparenty do ulic, táhnou přes město, plaší těhotné ženské a děti, ty se k nim zmatené potom přidávají a vytrácejí se pospolu kamsi do předměstské stepi, kde nocují pod širou oblohou až do zimních plískanic a živí se somračením na brownfieldech. Osolety doprovázejí bébaři. Jsou to jak psychobébaři, střevaři, tak i bumbobébaři, protože mnohý osolet je i bumbař a potřebuje se chránit před žízní, když meteorologové zuří nad odvěkými kapricemi počasí. Bohové se kdysi v kraji vyskytovali jako úhoři a osoleti, rozjasnění přísvitem zoufání, k nim touží závěrem života vplynout v krematoři.
Ne, ne a ne, stokrát ne, takhle už to nejde dál! Všichni to vědí, tak proč mlčí? Něčeho se hrozí, anebo jsou …
