Jaké byly první americké urbanistické vize? Proč je neudržitelný koncept předměstí? A jak vypadaly boje o podobu poválečného New Yorku? Tři snímky zkoumající podobu zámořské městské krajiny ukazují, k čemu vedly původní velkolepé architektonické plány.
Jeden z prvních amerických urbanistických dokumentů – a pro spoustu Američanů vůbec první dokument, který viděli – je příznačně utopická, propagandistická vize. Snímek The City vznikl pro výstavu Expo, jež se v roce 1939 odehrávala v New Yorku, a oficiálně nemá režiséra. Na výsledném tvaru, který vzdáleně připomene slavnější (a lepší) evropské filmy jako Berlín: Symfonie velkoměsta (Berlin: Die Sinfonie der Großstadt, 1927), se podíleli kameramani Ralph Steiner a Willard Van Dyke, ale především za ním stojí průkopník amerického lyrického dokumentu Pare Lorenz.
The City předkládá nejprve pohled do bukolického městečka kdesi v Nové Anglii, kde si děti hrají a dospělí pracují. Poté se přesouvá k peklu továrních komínů, přičemž bezvýchodnou atmosféru umocňuje komentář s větami jako „Pokrok nehledí na to, zda se dá dýchat“. Východiskem je idylický projekt jednoho z prvních územních plánovačů Lewise Mumforda, město Greenbelt, které film prezentuje jako protipól hrůzných industriálních velkoměst, kde se podle Mumforda nedá žít. Jeho město není ani moc malé, ani moc velké, protínají je geometrické obrazce komplikované sítě dálnic a supermarket a prádelna tu jsou velebeny coby prostor komunitního života.
Toto oslavné finále je ironické z mnoha důvodů. Pro dnešního diváka jde o vidinu tak umělohmotnou a neživotnou, až je k smíchu. Navíc tou nejvíce strhující částí filmu je paradoxně ponor do industriálního velkoměsta, plného kouře komínů a tavícího se kovu. A samotný Mumford coby prominentní architektonický kritik časopisu New Yorker později v boji o podobu New Yorku stojí na straně těch, kdo chtějí americkou metropoli rozporcovat mnohoproudými dálnicemi. Ale o tom později.
Vstříc pustině
Většina známějších urbanistických dokumentů, které neoslavují velkolepé architektonické vize, ale naopak kriticky popisují neblahý rozvoj americké „městské krajiny“, formálně ani esteticky nijak zvlášť nevyniká. V tomto textu se podíváme na dva z nich. Jsou cenné proto, že věcně shrnují dva paralelně probíhající děje, které v průběhu minulého století měnily Spojené státy v čím dál méně obyvatelný prostor.
Prvním „spásným“ nápadem plánovačů bylo vystěhovat lidi za město, blíž přírodě. „Amerika vzala své poválečné bohatství a investovala ho do něčeho, co nemá budoucnost,“ shrnuje dopady tohoto rozhodnutí ve snímku The End of Suburbia (Konec předměstí, 2004) James Howard Kunstler, autor knihy The Geography of Nowhere: The Rise and Decline of America’s
Man-Made Landscape. (Geografie ne-míst. Rozmach a úpadek americké krajiny stvořené člověkem, 1993). Film popisuje zkázu suburbánních oblastí v průběhu 20. století. Zatímco první předměstí viktoriánské éry byly rozlehlé parky s vilami a později šlo o místa dostupná díky tramvajím, poválečný přesun více než poloviny Američanů za vidinou vlastního domku se zahrádkou stvořil spíše karikaturu.
„Kdyby nebylo levné ropy, předměstí by neexistovala,“ shrnuje zásadní potíž těchto míst, jejichž obyvatelé jsou zcela závislí na automobilové dopravě, novinář a pedagog Richard Heinberg, který se tématu věnoval například v knize The Party’s Over: Oil, War and the Fate of Industrial Societies (Večírek skončil. Ropa, válka a osud průmyslových společností, 2003). Zatímco odliv lidí na periferii způsobil, že se města v průběhu padesátých až sedmdesátých let zbavovala všeho, co z nich dělalo prostor pro žití, předměstí fungovala jako noclehárny bez napojení na městský život i na venkovskou krajinu, z níž často zůstaly jen názvy připomínající, co na daném místě bylo, než se začalo stavět. Pokud se čtvrť jmenuje třeba Oak Ridge, je skoro jisté, že už se tam žádné duby nevyskytují.
Odborníci ve snímku upozorňují na dlouhodobou neudržitelnost projektu závislého na automobilismu a levných pohonných hmotách a s étosem příznačným pro počátek nového tisíciletí zdůrazňují, že zatímco konec 20. století se nesl ve znamení ironie, nyní je potřeba začít brát věci vážně. O dvě dekády později to nicméně vypadá, že ironie a uštěpačný pohled na okolní svět nadále vládnou.
Boj o New York
Když se po druhé světové válce zástupy Američanů stěhovaly za naplněním životního snu na předměstský „venkov“, ve městech nebylo mnoho těch, kdo si uvědomovali, jaké urbanistické riziko tu vzniká. Podobu New Yorku, který je nejspíš nejslavnějším příkladem těchto změn, tehdy do značné míry určoval Robert Moses, který se snažil přenést evropské modernistické vize za oceán. V čele kritiků, kteří tehdy podotýkali, že myšlenka obřích budov a rychlé výstavby je nepochopením původních myšlenek Le Corbusiera, jenž myslel i na okolí svých rozměrných staveb, stála novinářka a aktivistka Jane Jacobs. Žena, která toužila hlavně psát, ale jelikož nebylo zbytí, opakovaně se stavěla do čela protestů proti Mosesovým plánům.
Ve snímku Citizen Jane: Battle for the City (Občanka Jane: Bitva o město, 2016), za nímž stojí dokumentarista Matt Tyrnauer, je vykreslena jako obyvatelka New Yorku, která byla nadšená z předválečné podoby města a nastěhovala se do West Village s důvěrou, že to bude dobré místo k žití. Pak ale – jak píše v jedné z klíčových stížností proti Mosesovu plánu přetnout čtvrť obří dálnicí – zjistila, že se autority rozhodly učinit okolí neobyvatelným.
Moses jejími názory opovrhoval, ale podcenil její organizační schopnosti. Do boje proti silnici rozdělující Washington Square i proti přestavbě West Village se zapojily matky s kočárky, lidé nosili sluneční brýle přelepené páskami ve tvaru kříže, děti pózovaly se svázanými stuhami, které symbolizovaly spojenectví lidí i opak přestřihávání pásek při dokončení stavby. Výsledkem byla Mosesova prohra ve věci Washington Square – a následovaly další. V případu neohleduplné renovace West Village Jacobs žalovala město New York, získala na svou stranu tehdejšího starostu Roberta F. Wagnera a projekt byl zastaven. V době, kdy byl chodník považován za přežitek, novinářka bojovala za ulice pro lidi, ne jen pro auta.
Nedlouho poté, co Jane Jacobs dosáhla svého prvního vítězství, napsala dnes již klasickou knihu Life And Death of American Cities (Život a smrt amerických měst, 1961). Nakladatel jeden výtisk poslal Mosesovi, ale vrátil se zpět. Moses kritiku odmítal. A nebyl sám. Podobně jako on hleděl na Jacobs i již zmiňovaný Lewis Mumford, který ji v jednom článku vylíčil jako mámu od plotny, která chce New Yorku naordinovat pár kapek homeopatik, zatímco město potřebuje pořádný chirurgický řez od kvalifikovaného doktora. Jacobs však měla na zásahy podobných chirurgů jasný názor. „Každé město, které strhává budovy jen proto, aby získalo peníze na rozvoj nebo aby postavilo něco nového, se dopouští kriminálního činu,“ poznamenala tehdy.
Snímek Matta Tyrnauera neobjevuje nic nového. Vlastně jen shrnuje známé informace o aktivistčině působení do poměrně efektního tvaru. Důležitý je zejména jako připomínka, že byli tací, kdo za „právo na město“ bojovali dávno předtím, než to bylo „cool“. A také, že takový boj nemusí být marný.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.