Když píšu tyhle řádky, pláču

„Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já.“ Úvodní věty Vyznání (1782–1789, česky 1910) Jeana­-Jacquesa Rousseaua, klíčového textu západní novověké tradice psaní o sobě, nenechávají čtenáře na pochybách o záměru vyprávějícího subjektu: prezentovat narativní formou a s velkou mírou konkrétnosti sebe sama jako individuum. Jde o autobiografické gesto, které – vzhledem k Rous­seauovu důrazu na jedinečnost daného aktu vlastně paradoxně – další autobiografie opakují. Je spojené s tázáním: Jaký jsem byl? Jak můžu sám sebe zpětně nahlédnout? Jakým způsobem se mám veřejně prezentovat? Jaké účinky to na mě bude mít?

Od individuálního k obecnému

Za dvě a půl století, která uplynula od vydání Rousseauovy autobiografie, se psaní o sobě zpopularizovalo a stalo se žánrově velice rozmanitým. Ukázalo se, že zmíněné gesto nijak nevylučuje podíl fikce. Psaní o sobě tak dnes lze vnímat na škále mezi „tradiční“ autobiografií, referující relativně přímočaře k realitě, a autofikcí, využívající zjevně kontrafaktuální anebo literárně antiiluzivní prvky. Sebevěrohodnější psaní o sobě každopádně závisí na technikách navození dojmu reálna vyprávěcími, žánrovými, případně paratextovými prostředky. Současně ale všechna tato díla včetně autofikcí vycházejí z impulsu vypovídat o sobě a ze zájmu, jejž takováto výpověď vzbuzuje u čtenářů. Fikčnost, představující z hlediska „tradiční“ autobiografie určitý skandál, gesto vypovídání o sobě ještě zvýrazňuje tím, že jej problematizuje.

Stejně ambivalentní je v případě psaní o sobě možnost zpodobení individua, o které usiloval Rousseau. Nejenže se gesto vypovídání nutně opakuje; vylíčení vlastní individuality nevyhnutelně doprovází předvedení sebe sama jako někoho exemplárního, reprezentujícího „lidskou situaci“, respektive kladoucího otázku lidské subjektivity jako takové, a podstatně také určitou sociální a historickou situo­vanost subjektu. Autobiografie i autofikce tak – za nezbytné spolupráce čtenářů – přeměňují ryze individuální v obecné. V této přeměně je díky volnější hře s fikčností a paletě literárních prostředků obzvláště úspěšná autofikce, aniž by v ní impuls vypovídání o sobě ztrácel na naléhavosti (právě naopak). V tom tkví překvapivá síla specifického typu „emancipačních“ autofikcí, jako jsou některé romány loňské nobelistky Annie Ernaux či jejího mladšího krajana Édouarda Louise: sociální diference a strukturální nerovnosti (třídní, etnické a rasové, genderové a sexuální…) jsou u nich s využitím literárních postupů, které se jenom na první pohled mohou jevit jednoduché, ztvárněny jakožto hluboké konflikty a rozpory ve vypovídajícím subjektu samotném, takže se pro čtenáře stávají zvláště naléhavými a „prožitelnými“.

Veřejné inscenování

Nabízí se zde souvislost s širším vývojovým směřováním moderní literatury: jak ukázal Erich Auerbach ve slavné knize Mimesis (1946, česky 1968), v různých podobách realismu 19. století došlo historicky poprvé k tomu, že se postavám lidí z nejprostších vrstev začalo systematicky dostávat komplexního vážného, často i tragického zobrazení: takových je řada hrdinů a hrdinek u Stendhala, Balzaca, Flauberta, a zejména u bratří Goncourtů a Zoly. Předivo nejběžnější životní skutečnosti se stalo předmětem poutavých fikčních vyprávění, jejichž emancipační potenciál byl někdy vyjádřen výslovným nabádáním k nápravě společenských nespravedlností, častěji však spočíval v otevření možnosti empatie napříč sociálními třídami a odlehlými životními osudy. Důsledné zobrazování běžného už z literatury nevymizelo. Podobně jako romány velkých realistů 19. století spojují i díla Annie Ernaux nebo Édouarda Louise sílu současného vyprávění o obyčejném životě s analyticky sociologizující rovinou, obohacují je však právě o energii čerpanou z psaní o sobě, která jim dodává naléhavost a dnes tolik žádanou „autenticitu“.

Veřejné inscenování sebe sama a jiných je ovšem často problematické, dokonce skandální. S tím se potýkají všechny podoby psaní o sobě, „emancipační“ autofikce z něj ale přímo žijí, protože má­-li si v nich sociální kritika udržet intimně osobní ráz a schopnost interpelovat čtenáře, neobejde se to bez někdy dost krutého zobrazení nejbližších osob i sociálního prostředí. Na jedné straně tak máme kritické propátrávání niterných vazeb individuálního a společenského bytí, na druhé možnou výtku těžení pozornosti čtenářů skrze zveličenou exhibici sebe i druhých; moment osvobodivě transgresivního vypovídání o tom, co by se z různých důvodů údajně „nemělo“ vyslovovat, oproti bulvárnímu spektáklu. Z toho vyplývá i často rozporuplné hodnocení kritikou. Románům Édouarda Louise tak někdy bývá vytýkána bezostyšně melodramatická exploatace sociálních témat. Nelze ovšem přehlédnout souvislost takto vypjatých autofikčních narativů se „zprostředkovanou bezprostředností“ dnešních digitálních médií, fungujících v režimu permanentní sebeprezentace. V tom autofikce předběhla svou dobu a můžeme se v ní o rozmanitých hrách s vlastní prezentací důkladně poučit. Také česká literatura k tomu dává bohatý materiál v dílech autorů jako Ludvík Vaculík, Václav Bauman, Elsa Aids nebo Jan Němec.

Pečetě reálna

K ambivalentním momentům, z nichž autobiografické a zejména autofikční texty čerpají svou působivost, patří i reflexe samotného aktu psaní a jeho smyslu. Metanarativní postupy jsou v autofikcích spíše pravidlem než výjimkou. Vyprávějící subjekt v nich často vypovídá o „tady a teď“ aktu psaní: „Píšu to bez úsměvu, zvedám hlavu a bez úsměvu se na sebe dívám do nakloněného zrcadla; pak se vracím ke psaní“ (Colette: La Naissance du Jour, Zrození dne, 1928); „Sedím u psacího stolu, hlavu opírám o ruku jako anděl Melancholie na Dürerově rytině a také jako Melancholický anděl na Olšanském hřbitově, který jeho pozici napodobil“ (Daniela Hodrová: Théta, 1992); „Teď, když tu sedím a píšu, uběhlo od té doby už přes třicet let. V okně před sebou vidím nejasný odraz svého obličeje“ (Karl Ove Knausgård: Můj boj 1. Smrt v rodině, 2009; česky 2016); „když píšu tyhle řádky, pláču; pláču, protože mi ta věta připadá směšná a ohavná“ (Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B., 2014; česky 2017). Annie Ernaux obdobným způsobem přemítá v přelomovém románu Místo (1983, česky 1995): „Nemyslela jsem na to, jak dokončím svou knihu. Teď vím, že se to blíží. (…) Brzy už nebude co psát. Chtěla bych oddálit ty poslední stránky, aby byly stále přede mnou. Ale nemohu se už ani příliš vracet nazpátek, retušovat či přidávat fakta, ani se ptát sama sebe, kde bylo štěstí.“

Co může být přesvědčivější pečetí reálna než reflexe vlastního těla, pocitů a mentálních procesů v okamžicích vznikání textu? Právě zde se ale ukazuje paradoxní status těchto narativů: jak ve faktické nemožnosti jakkoli „prokázat“ autenticitu popisované situace, tak ve využití motivů (psací stůl, zrcadlo, vlastní odraz, slzy…) patřících do arzenálu literárních topoi. Ve skutečnosti je významový kontext jednotlivých ukázek velice rozdílný: Colette zaujímá pozici sebevědomé nezávislé ženy­-autorky; Daniela Hodrová rozehrává složité reflexe o povaze literárního psaní; Karl Ove Knausgård míří k monumentalizaci svého života skrze jeho románové zobrazení; Édouard Louis podává „důkaz těla“ a klade hiát mezi své někdejší a současné já. V případě zdánlivě transparentního vyprávění Annie Ernaux jde o to, porozumět proměně svého vztahu k prvotní rodině i své sociální trajektorii a současně pochopit povahu psaní, které má pro subjekt transformativní potenciál. Individuální příběh se tu stává obecnější výpovědí mířící nejen na toho, kdo disponuje obdobnou historií společenského vzestupu a „třídního přeběhlictví“, ale i na každého, kdo se ve vztahu k minulému snaží porozumět tomu, v jakém místě své životní dráhy se právě nachází… Odhodlání veřejně vystavit vlastní intimitu je tak testem a zároveň nutnou podmínkou možnosti sdílet zkušenost hledání sebe sama s druhými.

Autor je literární teoretik.