Psaní o sobě má v současné literatuře různé žánrové podoby na škále mezi tradiční autobiografií a autofikcí a může se stát i mystifikací. Nutně však s sebou nese otázku, jakým způsobem inscenovat sebe sama a jakými literárními prostředky navodit uvěřitelnou představu autenticity a reálnosti.
„Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já.“ Úvodní věty Vyznání (1782–1789, česky 1910) Jeana-Jacquesa Rousseaua, klíčového textu západní novověké tradice psaní o sobě, nenechávají čtenáře na pochybách o záměru vyprávějícího subjektu: prezentovat narativní formou a s velkou mírou konkrétnosti sebe sama jako individuum. Jde o autobiografické gesto, které – vzhledem k Rousseauovu důrazu na jedinečnost daného aktu vlastně paradoxně – další autobiografie opakují. Je spojené s tázáním: Jaký jsem byl? Jak můžu sám sebe zpětně nahlédnout? Jakým způsobem se mám veřejně prezentovat? Jaké účinky to na mě bude mít?
Od individuálního k obecnému
Za dvě a půl století, která uplynula od vydání Rousseauovy autobiografie, se psaní o sobě zpopularizovalo a stalo se žánrově velice rozmanitým. Ukázalo se, že zmíněné gesto …
