Ani hudba, ani literatura. Anebo oboje? Přestože je původ básnictví zvukový, moderní doba je nadlouho přenesla do němého média papíru a auditivní poezii vytlačila na okraj, kde se jí ujaly avantgardy. Dnešní technologické způsoby práce se zvukem přitom skýtají dosud neprobádané možnosti.
„Slovo vzniká v ústech,“ prohlásil kdysi dadaista Raoul Hausmann. Poezie je ve své nejhlubší podstatě orální záležitostí, magickým zpěvem. Jeden z největších vynálezů lidstva, totiž knihtisk, však onu oralitu na dlouhá staletí uvěznil do plochého a němého média tištěné stránky. Na rozpor mezi psanou literaturou a její původní zvukovou podstatou upozorňovali už pozdní osvícenci a romantici, skutečná rehabilitace orality ovšem přišla až v první polovině 20. století, obzvlášť výrazně u dadaistů. Citovat můžeme například Huga Balla, jednoho z vynálezců „Lautgedichtu“ čili fonetické básně, jenž kritizoval soudobou literaturu za to, že „je vysezená za psacím stolem a zhotovená pro brýle sběratele místo pro uši živých lidí“. Také pro klasika české meziválečné avantgardy E. F. Buriana (v mnohém s dadaisty spřízněného) byla zvuková, respektive hudební složka poezie klíčová: „Slovo je v první řadě akustické a pak teprve optické,“ píše Burian. …
