Přeložili Vít Bohal a Václav Janoščík
UMPRUM 2022, 178 s.
Práce hongkongského filosofa Yuka Huie nahlíží současné technologie a umělou inteligenci prizmatem dnešní i klasické filosofie. Vychází přitom nejen ze západních myslitelů, které Hui rád cituje, ale i z čínského vědění – taoistické Knihy proměn, zenu či konfucianismu. Díky tomu kniha nabízí pro Evropana neotřelou sondu do této čím dál ožehavější globální problematiky. Huiovi jde především o nové promýšlení toho, co vlastně znamená „být člověkem“ a jaký je náš vztah k technologiím, které jsou tu s námi od samého úsvitu lidstva, počínaje pazourkem a konče umělou inteligencí: „Lidské dějiny neustále proměňují naše chápání vesmíru a světa a každý nový objev předpokládá opětovné zvážení koncepce člověka.“ Sám přichází s novými pojmy, jako je technodiverzita, planetarizace nebo kosmopolitika, jimiž přehodnocuje zastarávající slovník dnešního světa. Hui zdůrazňuje nutnost pochopit, že technologie je součástí lidského druhu, a tím i celé planety, na což poukazoval třeba i James Lovelock ve své poslední knize Novacén: Nadcházející věk hyperinteligence. Oba tak místo předkládání dystopických vizí budoucnosti hovoří z pozice návratu k technooptimismu, i když jsou opatrnější než první „proroci“ počátků kyberkultury. Hui vyzývá ke skutečné, nikoli jen virtuální solidaritě na sítích, která by nás mohla posunout dál v chápání toho, co je to skutečné lidství, a ke snaze za pomocí technologií a umělé inteligence zachovat planetu pro život dalších generací, ať už lidí nebo strojů.