O albech z katalogů nezávislých slovenských labelů, jako jsou Mappa, Warm Winters Ltd. nebo Weltschmerzen, se v posledních letech mluví i v západních hudebních médiích. Jak funguje síť vydavatelství a dalších organizačních platforem, díky nimž je o menšinové hudbě a zvukovém experimentu ze Slovenska stále víc slyšet?
Při hledání nové hudby z okrajů se mi v posledních letech zas a znovu stávalo, že od nahrávek vyštrachaných v zákoutích předních světových hudebních médií, jako jsou The Wire nebo The Quietus, vedla stopa na Slovensko. Překvapovalo mě to. Nicméně divit se, jak suverénně zní tvorba vydávaná labelem, který má na Bandcampu jako sídlo uvedeno „Lucenec, Slovakia“, je poněkud nepatřičné: proč by neměla celosvětově ceněná alba řazená k takzvané alternativě nebo experimentu vycházet i na východ od Vídně?
Ono překvapení pochopitelně odráží stereotypy spojené s historicky periferní pozicí východní Evropy i s tím, nakolik jako žurnalisté, dramaturgové a posluchači máme tuto svou minoritní roli zažitou. Jistě, když novým slovenským platformám věnují pozornost západní magazíny, je hned snazší zapomenout na stigma okrajovosti. I bez oné pozornosti by ale platilo, že jde o projekty stírající kulturní hranice, nebo naopak vytvářející svébytné lokální uzly, které je třeba brát vážně.
V následujícím textu se zastavíme u mezinárodně zaměřených slovenských labelů Mappa a Warm Winters Ltd., zmíníme vydavatelství Weltschmerzen, obrácené k lokální scéně, a také bratislavský prostor T3, který do jisté míry funguje jako spojovací bod v pomyslné síti hudebně experimentálních aktivit. Záměrně vynechávám zavedené platformy, jakými jsou bratislavský prostor A4 a tamní festival NEXT, klub Fuga a série Plnka, blog Easterndaze (viz A2 č. 1/2013), festival Hradby samoty nebo kolektiv a vydavatelství Urbsounds. Stranou nechávám také label LOM a s ním svázaný LOM Space, jimž se dostatečně věnoval rozhovor se soundartistou Jonášem Gruskou v nedávném čísle tohoto časopisu (A2 č. 5/2023).
Výlety pro uši
Základním impulsem labelu Mappa Editions, sídlícího v Banské Štiavnici, se zdá být hledání bez jasného směru (viz text Jana Sůsy v A2 č. 15/2020). Zakladatel vydavatelství, spisovatel a hudební žurnalista Jakub Juhás říká, že jej nezajímá snadno popsatelná identita, naopak pod heslem „udržitelného turismu“ rád zkoumá a představuje nové zvukoprostory. Vydat se na cestu s nahrávkami z produkce Mappy může znamenat výlet do neznáma stejně jako nový pohled na něco zcela blízkého. Konstantou jsou trpělivost, pozornost k detailům a ochota vykročit mimo každodennost. Hudbě z Mappy často nestačí plynout, naopak ochotně škobrtá a ohlíží se za důsledky neplánovaných narušení.
Přes různost stylů se v této produkci objevují určité vzorce. Po založení vydavatelství v roce 2016 vyšlo několik nahrávek ideově i personálně spřízněných s hnutím Wandelweiser – jednalo se o extrémní minimalismus či redukcionismus s velkým důrazem na práci s tichem a repeticí. Hvězdami tohoto přístupu jsou chilský kytarista Cristián Alvear, francouzský experimentátor Bruno Duplant nebo hybatelé švýcarské scény Cyril Bondi a D’Incise. U novějších nahrávek Mappy je pak zjevný příklon k preciznímu umělému zvuku současné digitální abstrakce, jak ji reprezentují label Orange Milk nebo český Genot Centre, byť v disruptivní podobě (například nahrávky finského zvukového umělce Atteho Eliase Kantonena).
Vedle těchto výraznějších tendencí se směstná desítka dalších, které nejčastěji variují „hudbu čtvrtého světa“, ale narazíme třeba i na výběr z archivu projektu Cucina Povera finské hudebnice Marii Rossi, jejíž minimalistické písně mají podobu lyrických vokálních smyček, nebo na outsiderskou kakofonii, jak ji tvoří Roman Radkovič Collective. Magicky efemérní projekt Nighte je spoluprací Christiny Carter z Charalambides, jednoho z výrazných psychfolkových projektů nultých let, s americkou hudebnicí More Eaze, jejíž kolážovitý emo ambient v současnosti sklízí nadšené ohlasy. Je to jedna z těch kolaborací, kde nejde jen o součet částí. Jak je vidět, rozmanitosti se v Mappě meze nekladou.
Zvuk tajících ledovců
Vydavatelství Warm Winters Ltd. působí tak trochu jako mladší sourozenec Mappy. Label zvukového inženýra, hudebníka a hudebního žurnalisty Adama Donovala se také zaměřuje na abstraktní zvuky, ovšem relativně přístupnější. „Něžná hudba“, která vychází na Warm Winters, má blíž k ambientu a dronu a obecně se dá říct, že Donovalovo vydavatelství se snaží tyto žánry aktualizovat a ozvláštňovat, aniž by jejich poslech příliš komplikovalo a narušovalo čirou imerzi. Je to hudba příjemná, ale i vynalézavá.
Také na Donovalově labelu najdeme kolaboraci More Eaze, tentokrát s americkým zvukovým tvůrcem Nickem Zancou: výsledkem jsou bublající digitální koláže projektu Asemix. Zajímavou oblastí jsou fúze „organických“ a „umělých“ zvuků: zmiňme alespoň pomyslnou spolupráci australské soundartistky Felicity Mangan s hmyzem nebo hybridní kvaziscénickou tvorbu projektu HMOT, spojeného s ruským vydavatelstvím Klammklang. Několik alb se pohybuje v oblasti dronové kompozice. Mezi nimi vyniká nahrávka tria Minua, které vykresluje rozlehlé meditativní plochy a pointuje je subtilní citerou. Kromě toho zde vyšlo také album Bečvou (2022) od Tomáše Niesnera, za něž hudebník získal letošní cenu Vinyla.
Vydavatelství fungující od roku 2019 má čitelnější zaměření než Mappa. Zmíněná něžnost či jemnost je určující, zároveň je však produkce Warm Winters zaměřená na moderní zvuk. Možná by se dalo jednoduše mluvit o postambientním labelu, který má blízko například k tvorbě americké skladatelky a tvůrkyně zvukových deníků Claire Rousay (viz A2 č. 24/2021). Ukotvení v současných trendech se ovšem projevuje i jinak. Není náhodou, že zmíněná Niesnerova deska reflektuje environmentální žal. Už název vydavatelství Warm Winters Ltd. zlehka odkazuje na klimatickou krizi i korporátní hantýrku. Zároveň Adam Donoval po desetiletích experimentů tvořených především muži pro muže klade důraz na hudbu žen.
Rehabilitace sentimentu
Také značka Weltschmerzen má jasně vymezenou estetiku. Jak říká jeden z kurátorů Dominik Suchý, když v hudbě necítí „světabol“, nevydají ji. V Bratislavě sídlící „platforma pro romantickou hudbu“ svým názvem přímo odkazuje na literární romantismus a v souladu s tím vyžaduje expresivitu, intenzitu a emoce. Lehce provokativně se označuje za label „oddaný, kontemplativní, ale i melodramatický“ a staví se tak proti podezřívavosti vůči emocím, která experimentální elektroniku nezřídka provázela.
Část nahrávek má styčné plochy s power ambientem, jaký dělají kanadský producent Tim Hecker nebo australsko-islandský hudebník a režisér Ben Frost, s jeho estetikou vznešena a úžasu nad velkolepostí, jež se nedá rozumově ani smyslově pojmout. To platí zejména pro noise techno dvojici Tittingur, kterou tvoří zakladatelé labelu Matúš Mordavský a Dominik Suchý, a pro projekt Pain Palace, v němž se oba hudebníci potkávají s třetím kurátorem Tomášem Prištiakem. Nejedná se ale o jedinou inspiraci – slovenští experimentátoři jsou porůznu tanečnější, tišší a především méně posedlí dokonalostí, než bychom možná čekali. V jejich zvukových masách je prostor pro spontánnost a neuhlazenost.
Vedle toho ovšem stojí subtilnější tvorba. Prištiakova nahrávka Dog-rose (2021) obsahuje podivně teskné elektroakustické popěvky, které se ani tak nevyvíjejí, jako spíš převalují a rozpadají. Slovenský vizuální umělec a hudebník András Cséfalvay tvoří charismatický jemný pseudofolk tematizující rozpad životního prostředí. Melodická hardwarová elektronika Daniela Kordíka nezní zcela aktuálně, ale přitom nepůsobí zastarale ani jako retro pocta. Producentka Nina Pixel kombinuje drtivé techno se slovenskými lidovými melodiemi. A najde se tu místo i pro rockovější projekty, jako jsou oblíbení postpunkeři 52Hz Whale.
Weltschmerzen zpravidla nevydávají debuty, jejich cílem je spíše podchytit již existující mikrotrendy a integrovat je do určitého proudu, který se tak posílí a zvýrazní. Kurátoři vydavatelství přitom přiznaně navazují na bratislavskou značku Exitab. Je to zvláštní hudba, která stojí mimo trendy, ale nezní staře; je antiintelektuálská ve své podezřívavosti ke sterilitě experimentální elektroniky, a přitom vydavatelé citují Deleuze. Jejich romantismus akceptoval vzdálenost přírody a vydal se do měst.
Mimo zajeté koleje
T3 – kultúrny prostriedok je bratislavské umělecké centrum sídlící ve vyřazené tramvaji, která je aktuálně zaparkovaná kousek za mostem přes Dunaj vedoucím k sídlišti Petržalka. Zaměření klubu se dá srovnat s pražským kulturním prostorem Punctum (viz A2 č. 21/2018). Kolektiv z T3 od roku 2017 pomáhá vytvářet podhoubí pro okrajovou hudbu od radikální elektroniky přes volnou improvizaci a noise až po experimentální pop. Obnáší to organizování nespočtu malých akcí (přes sto ročně), při nichž se vytvářejí osobní vazby, až nakonec „všichni znají všechny“. Kromě koncertů se v T3 konají i projekce filmů, divadelní představení nebo přednášky, většinu programu ale tvoří hudba.
Hrává se buď přímo ve vagonu tramvaje, nebo venku kolem něj. Vystupují tu projekty z české a slovenské scény i aktuální jména ze světa, ať už šlo o specifické písničkářství kanadské hudebnice Kee Avil, meditativní noisové či darkambientní stěny dánské producentky Any Fosky, balkánské lidové písně v podání srbského vokálního tria Rodjenice nebo hlubinný drone Marie W. Horn (viz A2 č. 9/2019). Občas se tu objeví i skutečná překvapení, jakým bylo vystoupení legendárního amerického skladatele Elliotta Sharpa.
Kurátoři labelu Weltschmerzen tvrdí, že T3 v podstatě považují za svou domovskou scénu, a také Adam Donoval z Warm Winters Ltd. zmiňuje „kultúrny prostriedok“ jako jedno ze svých oblíbených míst. Kluby A4 a Fuga jsou stále nezastupitelné při pořádání větších akcí, LOM Space nabízí skvělou, vyprofilovanou dramaturgii, ale v omezeném rozsahu, a tak právě T3 poskytuje každodenní bázi pro menšinový kulturní provoz.
Budování sítě
Jak je v daném kontextu obvyklé, u všech čtyř platforem víceméně platí, že úspěchem je věnovat kultuře jen vlastní čas, nikoli i peníze. Kosmopolitní projekty Warm Winters Ltd. a Mappa fungují v podstatě svépomocně s tím, že výnosy z prodaných desek financují výrobu těch následujících. Značce Weltschmerzen se daří čerpat granty na vydávání slovenských umělců. A kolektiv z T3 uvádí, že jádro týmu tvoří sedm lidí, kteří dohromady za celoroční práci dostanou méně, než je průměrný roční plat. Provozovat prostor zaměřený na okrajovou hudbu si přitom vyžaduje jak hudební rozhled a konexe, tak schopnost vypořádat se s mnoha praktickými úkoly, od marketingu přes management personálu až po řešení havarijních situací.
Malá scéna stojí na vzájemných známostech a třeba slovensko-českým Weltschmerzen zřejmě pomáhá i to, že Dominik Suchý masteroval alba desítek slovenských umělců a Tittingur měli jméno už před založením labelu. Adam Donoval z Warm Winters zase psal jako freelancer pro anglofonní média, zejména Bandcamp Daily, a jako zvukový inženýr je podepsaný pod desítkami mezinárodních nahrávek. Výběr umělců popisuje jako osobní proces, kdy podobně jako Weltschmerzen prakticky nevydává nikoho, u koho by necítil jistou blízkost. Také Mappa operuje na základě solidarity a spřízněnosti s umělci a umělkyněmi, primárně ale oslovují hudebníci label, nikoli naopak. Jak uvádí Jakub Juhás, stojí za tím „roky komunikace, miliarda mailů a úsilí několika individuí, která se pohybují na východoevropské hudební scéně“. A právě snaha několika nadšených jednotlivců nás zřejmě v posledních letech dovedla k dnešnímu stavu, kdy The Wire nebo The Quietus částečně pokrývají i postsocialistický svět.
Juhás mluví o volném okruhu, kam kromě Mappy a Warm Winters Ltd. patří třeba i české labely Genot Centre a Gin&Platonic, polské značky Mondoj či Pointless Geometry, ukrajinský Muscut nebo ruský Klammklang. Tato malá vydavatelství mezi sebou spolupracují, navzájem se podporují a snaží se vyvíjet jistý tlak na západní média a festivaly. Ostatně i program, který T3 spolu s Mappou připravily pro loňskou Alternativu, byl zaměřený čistě na východní Evropu (viz A2 č. 25–26/2022).
Odliv mozků
Přes všechny nesnáze se nedá říct, že by zástupci zmíněných slovenských projektů vnímali situaci na Slovensku vyloženě černě. Jakub Juhás upozorňuje na otevřenost institucí v regionech a Daniel Vadas zdůrazňuje, že kulturní nabídka Bratislavy je na půlmilionové město velice slušná. Sám jsem koneckonců právě do Bratislavy nejednou vyrazil na koncert hudebníků, kteří v Česku nevystupovali – ať už v rámci turné, nebo nikdy. Podle Dominika Suchého má každý národ svého Tima Heckera nebo Caterinu Barbieri, jen je potřeba je objevit, a i proto se Weltschmerzen obracejí k lokální scéně.
Všichni zmiňovaní vydavatelé a organizátoři ovšem sdílejí nespokojenost se stavem slovenských médií. Ta podle nich ignorují nejen místní experimentální scénu, ale současnou hudbu obecně. Právě rozvíjející se kultura by přitom mohla být faktorem, který by pomohl zpomalit slovenský brain drain. Podle analýzy iniciativy To dá rozum v roce 2016 studovalo na školách v zahraničí 17 procent slovenských vysokoškoláků, což je víc než čtyřnásobek průměru Evropské unie, a jen 30 procent z nich se plánovalo vrátit do rodné země. Od roku 2008 se přitom počet studentů vysokých škol zapsaných na Slovensku snížil téměř o polovinu. Minoritní hudba je samozřejmě jen drobným střípkem v mozaice příčin a důsledků tohoto stavu, kolektivy kolem ní ale poskytují pocity sounáležitosti a přítomnosti u něčeho důležitého.
Autor je hudební publicista.