Dětství nepatří v dnešní tuzemské básnické produkci mezi častá témata, i když se najdou autoři, kteří s ním pracují velmi nápaditě, ať už je to Martin Poch, Pavel Novotný, Šimon Leitgeb nebo Elsa Aids. Na ucelenější reflexi internetového dětství nejmladší básnické generace ale zatím čekáme.
„útočiště v minulosti? spočinutí v návratech? ne! hledání čehosi nejvlastnějšího; nezaměnitelného; pátrání po zdrojích lásky; zdrojích úzkosti“, píšou Bohumila Grögerová a Josef Hiršal v druhé části knihy Trojcestí (1991, psáno 1975–1979), zakotvené na území starého mlýna, jež dává vyvstat těžko rozlousknutelným dětským okamžikům. Ztráta intenzivního spojení s dětstvím jako by člověka zanechávala v neúplnosti, a to nejen pokud jde o vlastní identitu. Čas pokročil – jak a proč se s nejranějšími vrstvami potýkají čeští básníci o čtyřicet let později?
Každý do svého počítače
Jednu z mála knih, v níž je dětství explicitně akcentováno jako hlavní téma, představuje kritikou nepostřehnutá sbírka Martina Pocha s názvem Strana (2021). Svůj záměr Poch vysvětluje v autorské anotaci: „Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst. Muselo to být něco, co klade minimální odpor. A logicky se nabízelo dětství.“ Přestože představa hladkého průběhu se ukazuje být naivní a napříč sbírkou bují arachnofobie či makabrózní motivy, vede imaginativní náboj sbírky doopravdy zjevná rozkoš ze slovního materiálu, z prvotního, „nezbedného“ potýkání se slovy. Pochova hravá a inovativní poetika, jíž odpovídá stejně hravá a inovativní typografie, je přitom na hony vzdálená samoúčelné slovní ekvilibristice – v sepětí s tématem pracuje například se školskými slohovými útvary či s prvky žánrové literatury a počítačových her, které vtiskují všedním teritoriím podobu věznic, bojišť nebo výslechových místností.
Strana sice vychází ze specifické zkušenosti autora, který se v dětství mnohokrát stěhoval z maloměsta na maloměsto (není tedy divu, že před čtenářem nevyvstává jednoznačný obraz prostoru, v němž by bylo možné nalézt útočiště), z textu ovšem postupně vyplouvá na povrch zobecnitelný pocit generace dospívající v devadesátých letech – epochy, v níž se dostává na výsluní desetiletí potlačovaný individualismus. Různé překroucené fráze a hecující slogany založené na dobové atmosféře („Neopisuj. Nevrť se. Každý pěkně do svého počítače!“ či „Zítřek patří mně“) přitom ve sbírce válcuje velmi konkrétní klukovská zkušenost, jejíž charakter naopak spočívá v kolektivním konání – ať už se jedná o stavění bunkrů či hraní her v multiplayeru. Pochovy básně současně odmítají představu dětství jako nenavratitelného ráje i jeho omezení na zaklesnutá traumata. Kondenzuje se v nich jakýsi meziprostor těchto dvou krajních pólů, a čtenáři je tak zprostředkován úžas z výpravy na předměstí se stejnou razancí jako úzkost z rozřazování družstev na vybíjené.
Hezké vzpomínky
Ani sbírky, které čerpají z nostalgického oparu, jenž se nad dětstvím často vznáší, nemusí ve výsledku vyjadřovat jen kolébavé ustrnutí. Do podobného časového rozpětí jako Pochova Strana je zasazen i obraz dětství v několika básních ze sbírky Elsy Aidse Lazarská v zimě a jiné básně (2023). Aidsovy úsečné texty jsou většinou ukotveny v konkrétních pražských lokalitách, jejichž dřívější podoba je konfrontována se současným stavem. Nejen co do časoprostorových reálií rafinovaně pracují s čtenářským předporozuměním. Příznačnou může být v tomto ohledu báseň Eden, která zobrazuje třináctiletý pár sedící na zídce. Velmi detailně jsou vylíčeny okolnosti scény – sídliště, normalizační plastika, oblečení z vietnamské tržnice, erotický časopis či rachot autobusů přitom zřejmě nepředstavují něco, k čemu by čtenář intuitivně vztáhl pozitivní konotace. Mluvčí však na tuto uplynulou scenerii pohlíží nejen s obsedantní popisností, ale také s určitým pohnutím – dětská dvojice „v něžném sepětí“ je zde přirovnána k páru sněžných sov. Účin tkví v tomto retrospektivním napětí – nahlíží subjekt nostalgicky na děje, které byly pociťovány s vědomím pošmournosti, nebo naopak současný stav skvrní šťastně prožité události?
Do zdánlivě nehostinného prostředí zasazuje svou sbírku Zápisky z garsonky (2020) také Pavel Novotný. Miniaturní panelákové obydlí před čtenářem vyvstává jako „nezadržitelně nekonečný prostor“ – a to zejména díky matce mluvčího. Její (navzdory nelehkému osudu) živelné chování spojené se zanícenou četbou či s rozhovory s lokálními intelektuály i svéráznými obejdy rozdmychává imaginaci do takové míry, že i všední kulisy osmdesátých let se stávají neskonalým dobrodružstvím: „mohl jsem takto roztančit cokoliv, / někdy jsem rozchodil i televizi, / pochodovala si pak kývavě po kredenci, / nikdy mi ale nespadla“. Půvab motivicky rytmizovaného vyprávění, které se ne a ne zastavit a které je poháněno dalšími a dalšími vybavovanými příhodami a postavami, spočívá i v tom, že všímavost k druhým nedělá ze sídlištního osazenstva žádné umrtvené panoptikum. Z veršů naopak prosvítá – ne nekomplikovaná – vděčnost za utváření rázovitým prostředím libereckého sídliště, které stojí v kontrastu k domu pragmatických prarodičů (jimž se věnuje navazující sbírka Dědek, vydaná v témže roce). Teprve poslední strofa sbírky osvětluje její název a zároveň dokazuje, jak bezednou a stále tajemnou nádrž dětství představuje, jak ani urputné vypravěčství neumožňuje uplynulému vetknout definitivní smysl: „Tohle všechno píšu / v prázdné garsonce / plné peří a knih, / dívám se tím obrovským okem ven / a pořád a pořád / nechápu nic.“
Být dětský jako pohled
O dvě dekády mladší Šimon Leitgeb se útlému věku i ranému dospívání věnoval již ve své prvotině Mezi náma (2017), kterou postavil na lehkovážném načrtávání různorodého (ale vesměs nebohého) obyvatelstva vesnického mikrokosmu. Zúčastněný pozorovatel si sice ve sbírce zachovává naivní náhled (zejména tím, že jeho pozornost ulpívá na zdánlivě nedůležitém detailu), ale zároveň je zdůrazňován odstup, který subjektu odkrývá dříve netušené významy situací. Oproti této spíše monotónní přehlídce lidské tragiky je Leitgebova druhotina Betonová pláž (2020) propracovanější. Její epický rámec tvoří dospívání kluka vyrůstajícího bez rodičovské opory a Leitgebův mluvčí zde nahlíží na svět z bezprostřední přítomnosti, takže všemožná slova a pozorování jako by pro něj zůstávala tajemstvím. Kdo jsou to ti „krajíci“ ze stavby? Co to znamená, když „za strejdou choděj holky z města / třesou karavanem / a způsobujou zemětřesení“? Mluvčí sice s postupujícími básněmi dospívá a leccos mu docvakne, na bídné situace kolem sebe však stále dokáže nahlížet pohledem nezatíženým sociologickým pojmoslovím a ani nepříznivá životní východiska mu nepřekážejí v plném prožitku světa. Sbírka ověnčená Cenou Jiřího Ortena na pozadí některých básní ale nepřímo klade i obecnější otázky o dětské stylizaci – na jedné dvojstránce zde vedle sebe stojí nápaditá metafora strun a infantilní představa záchodu jako domova, neotesaná čeština naráží na výrazy jako „synonymum“ či na patetická věnování básní. Takovéto nekonzistence svádějí k otázce, kde leží hranice dětského pohledu – a hlavně, kdo jiný než dospělý o nich rozhodne?
Leitgebův soustavný zájem o dobu nezletilosti představuje v kontextu básnické tvorby jeho vrstevníků spíše výjimku. Přitom právě dětství se stává pro tuto generaci univerzální spojnicí různých sociálních skupin – není náhoda, že všemožné memy často pracují s motivy animovaných pohádek, není náhoda, že když kliknu na youtubový videoklip, který jsem před sedmi lety horoucně poslouchal, v sekci komentářů jako první vyskočí příspěvky typu „Kdo je tady v roce 2024?“. Tato předčasná nostalgie souvisí s tím, že pohyb na sociálních sítích je pro generaci Z zcela přirozeným procesem, který v nejrůznějších formách umožňuje kolektivní sdílení (ne)dávných časů. V nejmladší české poezii se tato zkušenost reflektuje zatím jen v časopiseckých zlomcích.
Autor je student bohemistiky na FF UK.