Pražské uskupení Severní nástupiště pokračuje v apropriaci poetiky trampské písně. Při svém nostalgickém průzkumu bloudí mezi westernovou a máchovskou krajinou, ale také mezi tklivostí a parodií: „stejně to skončí, že k večeři si ohřejem párky, / skutečnost končí mnohem dál, než bych si přál“.
Severní nástupiště je formace s proměnlivým, ale početným obsazením. Na nové desce Orel, netopýr a pes, kterou vydal pražský label Silver Rocket, hraje devět hudebníků, kteří využívají všemožné „táborákové“ nástroje, jako je akustická kytara, kontrabas nebo valcha suplující perkuse, ale slyšet jsou také brumle, akordeon nebo příčná flétna. Oproti předchozímu albu Rostli jsme spolu (2020) je z nahrávky cítit větší vyhranost i sebevědomí. Revival trampské písně tentokrát Tadeáš Polák a spol. spojují s komplikovanější poetikou navazující na dlouhou historii písní reflektujících vztah mezi člověkem a krajinou – což ostatně souzní s aktivistickými kořeny skupiny, jež byla v počátku spojená se scénou kolem pražského komunitního centra Klinika.
Z klubů do lesa
Jistě by se dalo spekulovat, nakolik odkazy k meziválečnému trampingu souvisejí se zkušeností lockdownu nebo zda zájem o historii československého trampingu nepodnítilo jeho sté výročí na konci minulé dekády; každopádně k nečekanému oživení této estetiky v prostředí městských DIY alternativních scén došlo právě v této době. Matadory tohoto úniku z klubů do lesa se stali právě členové a členky Severního nástupiště.
Kapela už před pěti lety, v době debutového EP O krysách a o vlcích (2018), propojovala kontrakulturní poetiku navazující na pražský underground s romantikou a eskapismem trampské písně. Inspirovala se přitom i v zahraničí – třeba britskou kapelou Buriers básníka Jamese P. Honeyho, jehož dvě písně přetextovala a vydala pod názvem Jsme jako prach a Pán ať dá. Podobně naložila s hitem Leonarda Cohena So Long Marianne, který do té doby (kupodivu) neměl kvalitní českou podobu.
Severní nástupiště ovšem zdaleka není revival. Spíše se snaží tradiční folkovou poetiku vsadit do městského prostředí, čímž vzniká jemné napětí mezi očekáváním a texty písní. Nová deska je navíc plná subtilních instrumentálních odkazů k tuzemským i zahraničním folkařům, zejména k Hoboes bratří Ryvolů, jejichž Samota patří do koncertního repertoáru Nástupiště. V písni Noční krajinou se objeví typický ryvolovský rytmus upomínající na jízdu lokálkou, v závěru se ale ozve rituální zaříkávání v duchu amerického spirituálního folku.
Dvě krajiny
Oproti debutu si tentokrát kapela nevystačila jen s reinterpretací českých či světových „urfolkových“ inspirací a pracuje i s prvky moravského folkloru nebo středověké a renesanční písně, respektive její romantické rekonstrukce. Už na prosincovém singlu 16 kopyt bylo zřetelné romantizující pojetí přírody; počet kopyt přitom může odkazovat k mytickým čtyřem jezdcům apokalypsy.
Tím se dostáváme k druhé poloze, kterou deska rovněž nešetří. Vedle nostalgického romantismu se zde totiž pracuje i s temnějšími polohami: například coververze Oldřicha Janoty, píseň Tíha všedních dní, zní v provedení Severního nástupiště téměř jako projekt Wovenhand temného amerického kazatele Davida Eugena Edwardse. A je to právě spojení angloamerického a domácího vlivu, jižanské gotiky a máchovské krajiny, co činí album Orel, netopýr a pes jedinečným. Tuzemský trampský folk se dočkal aktualizace, která není banální a pečlivě dávkuje sentiment.
Autor je publicista.
Severní nástupiště: Orel, netopýr a pes. Silver Rocket 2024.