Přinášíme reportáž ze sjezdu Evropské akční koalice za právo na bydlení a město, který proběhl v květnu ve Splitu. Jeho tématem byla přílišná turistifikace a její dopad na místní obyvatele. Co se dá dělat, aby města nebyla jen zdrojem výdělků pro velký kapitál?
Evropská akční koalice za právo na bydlení a město (EAC) je síť městských hnutí a organizací, které bojují za prostorovou spravedlnost v evropských městech. Koordinuje společné činnosti v různých státech a spojuje asi čtyřicet různorodých spolků – hnutí nájemníků a nájemnické odbory, squattery, skupiny bojující za ukončování bezdomovectví, obyvatele „wagenplatzů“, osoby postižené hypotékou a výzkumnice a profesionály věnující se bydlení a urbanismu. Pořádá také Dny za bydlení, které probíhají vždy v posledním březnovém týdnu, kdy nastává v některých evropských zemích konec zimního moratoria na vyklizení nemovitostí. Skupiny z různých zemí připravují akce pod stejnou hlavičkou, lokální aktivity tak nabývají mezinárodního významu a jsou zasazeny do širšího kontextu. Akce mají různou povahu od společné kávy nebo piva s nájemnickým odborem po protesty za bydlení čítající tisíce lidí, jako například v Lisabonu.
EAC se vymezuje i vůči developerskému veletrhu MIPIM, kde se scházejí zastupitelé měst s developery. Veletrh je ztělesněním financializace bydlení a komodifikace městského prostoru, doslova jde o prodej měst do soukromých rukou. Členské organizace EAC píšou svým zastupitelům otevřené dopisy a ptají se, co se chystají na MIPIM dělat a jaké projekty tam chtějí nabízet. Další skupiny se fotí před zastupitelstvy s transparenty, jiné protestují přímo v Cannes, kde veletrh probíhá. Koalice vede i informační kampaň, kupříkladu organizuje kritické workshopy s výzkumníky a aktivisty.
Pohled z Východu
Ačkoli je koalice schopná koordinovat mezinárodní aktivity, její fungování provází i palčivé vnitřní debaty a spory. Jako organizátorka nájemnického hnutí v Česku vnímám, že jsou často způsobeny rozdílným přístupem aktivistů a aktivistek ze západních a postsocialistických států. Liší se například v tom, jaký význam přikládají EAC. Pro velké západní organizace je důležité vytyčování strategií a dosažení předsevzatých cílů. Pro menší hnutí ze zemí bývalého východního bloku je zase důležitým bodem networking. K tomu, abychom mohli být smysluplnou součásti mezinárodní kampaně, aniž by hrozilo vyčerpání vzácných lidských a finančních zdrojů, nám chybí infrastruktura. Větší smysl než mezinárodní strategické plánování má pro nás sdílení zkušeností a konzultace konkrétních otázek.
Odlišné jsou i taktiky organizace a z nich plynoucí rizika. Komunitní organizování nemá ve většině postsocialistických států takovou tradici jako na Západě, a dokonce může být nebezpečné jako v případě polské aktivistky za právo na bydlení Jolanty Brzeské, která za svou občanskou činnost zaplatila životem. A tak se snažíme spíše experimentovat než slepě přejímat západní modely. Důležitý je i ideologický přístup. V našem kontextu lze jen stěží usilovat o masové hnutí nájemníků a zároveň otevřeně podporovat Palestinu nebo vyhazovat z komunitních schůzek nacionalisticky naladěné sousedy. V bývalém východním bloku je pracující třída, kterou trápí vysoké nájmy a ceny energií, často pravicová, proto musíme volit takovou levicovou politiku, která je důmyslnější a taktičtější než veřejná ideologická prohlášení. Na Západě tuto opatrnost někdy vnímají jako neschopnost zaujmout jasný politický postoj, nebo dokonce jako spolupráci s pravicí. Obě strany v těchto diskusích často zapomínají na politickou, sociální a historickou podmíněnost svých vlastních názorů.
Turista nade vše
Každý sjezd EAC tematicky odráží problémy města, kde probíhá, což pomáhá ostatním porozumět místnímu kontextu a navázat vazby s lokálními aktivisty a aktivistkami. Letos se konal ve Splitu, druhém největším městě Chorvatska, bývalém industriálním centru a velkém přístavu, který je dlouhodobě vystaven dopadům overturismu včetně Airbnb byznysu, systematicky odsouvajícího původní obyvatele z centra a vedoucího ke zdražování bydlení. Pravě téma turismu bylo pro tento sjezd stěžejní. Program zahrnoval interní schůzky pracovních skupin i veřejné diskuse a věnoval se též socialistickému a jugoslávskému modelu bydlení, například samosprávným projektům a sociálnímu vlastnictví. K aktuálnímu tématu se vázaly tematické panely a workshopy, kde vystupovali místní i zahraniční výzkumnici a aktivisté.
Proměna lokální ekonomiky znamená nejen závislost na zahraničních turistech, ale také zatížení infrastruktury, která není schopná obsloužit obrovské množství návštěvníků. Zisky padají do kapes podnikatelů pronajímajících byty přes platformu Airbnb nebo velkých hoteliérů. Místní zastupitelé se místo rozvoje města musí často zaměřovat na externality turistické ekonomiky, jako je hromadění odpadu či nedostačující veřejná doprava. Ve Splitu žije zhruba 240 tisíc lidí a přibližně milion a půl sem přijede každý rok na dovolenou. Místní opouštějí centrum, kde v roce 2017 bydlelo pouhých osm set obyvatel, zatímco v roce 1991 to bylo 2400. Spoléhat se na nekontrolovatelný turismus je přitom riskantní strategie: města ztrácejí svou autenticitu, přestávají být pro určitý druh návštěvníků zajímavá a část místní ekonomiky může začít stagnovat. Turismus musí být regulován kvůli ekologickým a sociálním hlediskům i z důvodů ekonomické prosperity.
Součástí programu byly i kritické procházky po městě, které se zaměřovaly zejména na přeměnu architektonicky hodnotných budov z časů Jugoslávie, často původně sociálních nebo zdravotnických zařízení, na luxusní hotely, spa resorty a soukromé kliniky. Například v městské čtvrti Lokve se z dětského domova stala elitní klinika, na níž sto ze 114 lůžek provozuje hotel a jen zbylých čtrnáct splňuje účel uvedený v územním plánu, kterým je sociální služba. Dalším příkladem je architektonicky cenné klinické centrum a nemocnice ve Firuli, navržené architektkou Zojou Dumengjić v roce 1951, jejímuž dílu je v objektu dokonce věnována výstava. Vlastník areálu prodal část nemocničních pozemků do soukromých rukou s tím, že podle územního plánu může být na parcele postaveno jen zařízení, které plní zdravotnický účel. Podnikatel ale na místě postavil architektonicky chabý hotel, který je o tři patra vyšší, než by měl být, a zabraňuje tak výhledu z nemocnice. Soukromý hotel předstírá, že poskytuje i zdravotnické služby, ale hlavní náplní je dosáhnout co nejvyššího zisku z overturismu.
Zavítali jsme také do Krvavici, malé vesničky na pobřeží, kde se nachází památkově chráněný resort z roku 1964, který byl určen pro děti trpící plicními onemocněními. Uprostřed kruhové budovy je otevřené prostranství s posezením a okolo se vine chodba vedoucí do pokojů umístěných po obvodu stavby. Zařízení kdysi sloužilo dětem vojáků, dnes je ale opuštěné. Místní aktivisté se snaží vymyslet projekt, který by místo oživil, ale není to jednoduché, protože ve vesnici bydlí asi jen sto lidí a pouze pár z nich má o osud resortu zájem. Na místě jsme přemýšleli, čemu by mohla budova sloužit, a nenapadlo nás nic lepšího než obnovení původního účelu.
Jaká by mohla být budoucnost budovy, naznačuje situace dvou podobných areálů v sousedních vesnicích. Oba koupili developeři a budou se přestavovat na hotely. Lidé z Krvavici mají obavy z podobného scénáře, které násobí fakt, že jediná cesta vedoucí z vesnice k resortu a na pláž není na žádné mapě, protože jde o bývalý vojenský objekt. Kdyby potenciální developer zabránil místním v přístupu k moři, neměli by se jak bránit, protože cesta oficiálně neexistuje.
Města pro zisk?
Zmíněná zdravotnická a sociální zařízení, ale třeba také sídliště Split 3 s bohatou občanskou vybaveností včetně obchodů, kaváren a míst na odpočinek, jsou často architektonickými klenoty, které fascinují nejen krásou, ale i funkčností a společenskou prospěšností. Podobné projekty dnes ve Splitu i spoustě dalších měst chybějí, a proto jsou akce pořádané aktivisty a aktivistkami z Evropské akční koalice tak důležité. Je to boj za sociální, spravedlivá a ekologická města, která nejsou pouhým nástrojem pro těžbu zisku.
Autorka je organizátorka Iniciativy nájemníků a nájemnic v Česku.