Otevřená pustá krajina

Pomohli mi ven na zastíněnou verandu. Moje sestra Sonja mi podložila nohy polštáři, skoro nic mě nebolelo. Byl teplý srpnový den, moji ženu měli za chvíli pohřbít, a já jsem si ležel ve stínu a díval se do matně modrého nebe. Na tolik světla jsem nebyl zvyklý, a když mě později přišla Sonja zkontrolovat, měl jsem v očích slzy. Požádal jsem ji, jestli by mi nedonesla sluneční brýle, nechtěl jsem, aby si to nějak špatně vyložila. Šla pro ně. Zůstali jsme tam jenom my dva, ostatní byli na pohřbu. Vrátila se a brýle mi nasadila. Naznačil jsem našpulením rtů, že ji líbám. Usmála se. Pomyslel jsem si: Kdyby jen věděla. Brýle byly tak tmavé, že jsem mohl pozorovat její tělo, aniž by si toho všimla. Odešla a já se znovu zadíval na nebe. Odkudsi znedaleka jsem slyšel údery kladivem, byl to uklidňující zvuk, úplné ticho se mi nikdy nelíbilo. Jednou jsem to řekl Helen, své ženě, a ta mi tehdy odpověděla, že je to proto, že si v sobě nesu velký pocit viny. O takových věcech se s ní nedalo mluvit, okamžitě se v člověku začala vrtat.

Takhle jsem docela dlouho ležel, údery kladiva už dávno utichly a najednou se kolem mě zešeřilo, a než mi došlo, že na vině je potemnělá obloha zesílená efektem tmavých slunečních brýlí, přepadl mě nevysvětlitelný strach. Zmizel v podstatě stejně nenadále, ale něco po něm stejně zůstalo, pocit prázdnoty nebo opuštěnosti, a když mě Sonja chvilku poté přišla zkontrolovat, požádal jsem ji, jestli by mi nemohla dát prášek. Řekla, že je ještě moc brzo. Trval jsem na svém a ona mi sundala brýle. Nedělej to, vyčetl jsem jí. Zavřel jsem oči. Znovu mi brýle nasadila. Tolik tě to bolí? Ano, přitakal jsem. Odešla a bezprostředně nato se vrátila s práškem a sklenicí vody. Přidržela mě pod tím zdravým ramenem, vložila mi prášek do úst a sklenici mi dala ke rtům. Až jsem ucítil její vůni.

Nedlouho poté se matka, dva moji bratři a manželka jednoho z nich vrátili z pohřbu. O chvilku později dorazil Helenin otec, její dvě sestry a teta, kterou jsem prakticky neznal. Všichni přišli za mnou a prohodili pár slov. Prášek začal zabírat, skrýval jsem se za tmavými brýlemi a připadal jsem si jako kmotr. Věděl jsem, že bych neměl nijak moc mluvit, všichni se přirozeně domnívali, že prožívám hluboký zármutek, nemohli přece vědět, že cítím obrovskou lhostejnost. A když ke mně přišel Helenin otec a cosi mi říkal, napadlo mě s pocitem podobajícím se uspokojení, že teď, když je Helen mrtvá, už to není můj tchán a její sestry už nejsou moje švagrové.

O něco později začala bratrova manželka s Heleninými sestrami prostírat ten velký zahradní stůl pod verandou, a pokaždé, když kolem mě cestou do pokoje procházely, pokývly mi a pousmály se, přestože jsem dělal, že je nevidím. Pak jsem asi musel na chvilku klimbnout, protože potom už si vybavuju šum hlasů dole v zahradě a taky jejich hlavy, devět takřka nehybných hlav. Pokojný obraz, těch devět hlav ve stínu velké břízy a na samém konci stolu, s tváří obrácenou ke mně: Sonja. Po chvilce jsem zvedl paži, abych ji na sebe upozornil, ale nevšimla si mě. Hned nato se zvedl můj mladší bratr a došel k verandě. Zavřel jsem oči a dělal, že spím. Když mě míjel, na okamžik se zastavil, slyšel jsem ho a vtom mě napadlo: jak jsme všichni bezmocní.

Konečně se začali zvedat, a zatímco se všichni kromě matky a Sonji chystali k odchodu, já ležel se zavřenýma očima a předstíral spánek. Z obývacího pokoje za mnou vyšla matka. Usmál jsem se na ni a ona se mě zeptala, jestli nemám hlad. Neměl jsem. Máš bolesti? Ne, odpověděl jsem. Ani na duši? řekla. Ne, na to já. Hm, odpověděla a srovnala prostěradlo přehozené přese mne, i když leželo úplně perfektně. Nechceš jet radši domů? zeptal jsem se. A proč? odpověděla, už mě tu nechceš? Ale jo, jen jsem si říkal, že ti třeba chybí táta. Neodpověděla. Poodešla a sedla si na proutěnou sedačku. V tu chvíli přišla Sonja. Sundal jsem si sluneční brýle. Držela v ruce sklenku vína. Podala ji matce. Chtěl bych taky, ozval jsem se. Ne k lékům, řekla. Nech toho. Ale jenom jednu sklenku. Odešla. Matka se dívala do zahrady, skleničku držela v ruce. Tohle všechno je teď tvoje? zeptala se. Ano, odpověděl jsem, společné jmění manželů v případě úmrtí jednoho z nich připadne druhému. Zbude tu hodně prázdnoty, prohlásila. Neodpověděl jsem, nebyl jsem si jistý, co tím chtěla říct. Sonja vyšla na verandu se dvěma skleničkami, jednu postavila na odkládací stolek vedle matky. S druhou došla ke mně, přidržela mě pod ramenem a přiložila mi ji ke rtům. Naklonila se víc než předtím a já tak zahlédl její prsa. Jak se se sklenicí zvedala, naše pohledy se setkaly a nevím – možná zahlédla něco, čeho si předtím nevšimla, v očích jí zablýsklo cosi podobající se hněvu. Pak se usmála a posadila se vedle matky. Na zdraví, mami, pronesla. Na zdraví, odpověděla matka. Napily se. Nasadil jsem si sluneční brýle. Nikdo nic neříkal. Nebylo to kdovíjak příjemné ticho, chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Vždyť tady nejsou žádní ptáci, pronesla Sonja. U nás taky ne, odpověděla matka. Kromě racků. Dřív u nás bývaly vlaštovky, spousta vlaštovek, ale ty zmizely. To je škoda, prohlásila Sonja. Co se stalo? To nikdo neví, řekla matka. Pak zas chvíli mlčely. Takže teď už ani nevíme, jestli bude pršet, nebo jestli bude hezky. Taky si můžete poslechnout předpověď, nadhodila Sonja. Na to se nedá spolehnout, mínila matka. Na jihu Evropy lítají vlaštovky nízko, i když nemá pršet, dodala Sonja. Tak to asi budou nějaké jiné vlaštovky, podotkla matka. Ne, jsou to ty samé. Tak to je divné, řekla matka a Sonja se odmlčela. Upila. Je pravda, co říká Sonja? zeptala se. Jo, je, potvrdil jsem. Panebože, ty prostě nikdy nebudeš věřit tomu, co říkám, rozzlobila se Sonja. Myslím, že v den, jako je tenhle, bys opravdu neměla klít, napomenula ji matka. Sonja dopila víno a zvedla se. No jo, počkám s tím do zítřka. Teď jsi tedy opravdu protivná. Zrovna já, a to jsem bývala takové hodné dítě, odsekla Sonja. Poodešla ke mně a dala mi znovu napít. Nepodržela mi hlavu dost vysoko a trocha vína mi z koutku vytekla na bradu. Poměrně drsně mě osušila cípem prostěradla, rty měla rozzlobené. Odešla do pokoje. Co to do ní vjelo? divila se matka. Je dospělá, mami, nechce, aby ji někdo poučoval. Ale já jsem její matka. Neodpověděl jsem. Rozplakala se. Co je, mami? zeptal jsem se. Nic už teď není jako dřív, řekla, všechno je teď tak… cizí. Sonja vyšla znovu ven. Jdu se projít, prohlásila. Myslím, že viděla, že matka pláče, ale jistý si tím nejsem. Odešla. Je tak pěkná, řekl jsem. Co je to platné, neodpustila si matka. Ale mami. No jo, já už ani nevím, co to povídám. Jestli se ti stýská po domově, od toho je tu přece Sonja. Znovu se rozplakala, tentokrát hlasitěji a méně se ovládala. Nechal jsem ji chvíli plakat, zdálo se mi, že dost dlouho, a pak jsem řekl: Proč pláčeš? Neodpověděla. Rozčilovalo mě to, napadlo mě: kvůli čemu máš sakra ty co brečet. Pak pronesla: Otec někoho má. Někoho má? Náš otec? Nechtěla jsem to říkat. Jako bys neměl dost svého smutku. Já ale žádný smutek nemám, bránil jsem se. Co to říkáš? Neodpověděl jsem. Přemýšlel jsem o tom drobném, hubeném muži, který byl mým otcem a který v třiašedesáti… O muži, kterému jsem nikdy nepřičítal větší sexuální apetit, než bylo nezbytně nutné ke zplození mě a mých sourozenců. Na okamžik jsem si ho představil nahého mezi ženskými stehny a silně mě to rozrušilo. Matka s prázdnými skleničkami zašla dovnitř, ale hned se zase vrátila, takže jsem pochopil, že chce mluvit. Stála ke mně zády a dívala se do zahrady. Co s tím budeš dělat? zeptal jsem se. Co můžu dělat? Říká, že si může dělat, co chce, takže já s tím nezmůžu vůbec nic. Můžeš zůstat tady. Viděl jsem na ní, že se zase rozplakala, a protože zřejmě nechtěla, abych si toho všiml, začala scházet po schodech z verandy. Nejspíš kvůli slzám v očích špatně šlápla, ztratila rovnováhu a upadla, takže mi zmizela z dohledu. Zavolal jsem na ni, ale neodpověděla. Zavolal jsem ještě několikrát. Pokusil jsem se vstát, ale neměl jsem se čeho přidržet. Přetočil jsem se na bok a jednu zasádrovanou nohu jsem přehodil přes okraj lehátka. Zapřel jsem se o loket a dostal se do sedu. A tak jsem ji uviděl. Tvář měla zabořenou ve štěrku. Zvedl jsem z lehátka i druhou nohu, i tu jsem měl v sádře. Ale opravdovou bolest jsem cítil v rameni a v paži. Na zasádrované nohy jsem si stoupnout nemohl, takže jsem se svezl na podlahu. Doklouzal jsem se ke schodům. Moc mi to nešlo, ale přece jsem ji tam nemohl nechat ležet jen tak. Slezl jsem ze schodů a doplazil se k ní. Pokusil jsem se ji převalit na bok, ale nešlo to. Strčil jsem jí ruku pod čelo. Ucítil jsem vlhkost. Štěrk se mi zadíral do hřbetu ruky. Na víc už jsem neměl sílu. Lehl jsem si vedle ní. Ona se zničehonic začala hýbat. Mami. Neodpověděla. Mami, ozval jsem se znovu. Zasténala a otočila se na mě, krvácela a vypadala vyděšeně. Kde tě to bolí? Jejdamane! řekla. Jenom klidně lež, nabádal jsem ji, ona se ale převrátila na záda a posadila se. Prohlížela si zakrvácená kolena a z ran si začala vybírat štěrk. Tohle ne, tohle ne, opakovala, jak jsem jen mohla… Omdlela jsi. No ano, všechno zčernalo. Pak se na mě obrátila a upřeně mě pozorovala. Williame! Cos to jenom udělal! Chlapečku můj, cos to udělal! Prosím tě, povzdechl jsem si. Cítil jsem bolest a za pomoci zdravé paže jsem se odplazil doprostřed trávníku. Lehl jsem si na záda a zavřel oči. Rameno mě bolelo tak, jako by se kost znovu zlomila. Matka mluvila, ale já nenašel sílu odpovídat. Měl jsem dojem, že svoje jsem splnil. Slyšel jsem, jak vstává. Odmítl jsem otevřít oči. Vzdychala. Pojď, sedni si tady do trávy, vyzval jsem ji. Ale co ty? zeptala se. Já jsem v pohodě, pojď, sedni si. Sonja určitě brzy přijde. Podíval jsem se na ni. Nemohla skoro chodit. Opatrně si sedla vedle mě. Myslím, že si budu muset na chvilku lehnout, řekla. Leželi jsme na sluníčku, bylo teplo. Nesmíš usnout, pronesl jsem. Nesmím, já vím. A pak jsme chvilku mlčeli. To s otcem, Sonje o tom nic neříkej. Proč ne? Je to strašně ponižující, mínila matka. Pro tebe? zeptal jsem se, i když jsem samozřejmě věděl, že to myslela takhle. Ano. Je ponižující, když tě zradí někdo, komu jsi čtyřicet let věřil. Vrátí se, ujistil jsem ji. Jestli se vrátí, vrátí se už jako někdo jiný. A vrátí se k někomu jinému. Ne, ale dál jsem se nedostal. Sonja stála ve dveřích na verandu. Zavolala na mě. Zavřel jsem oči, už jsem nemohl, chtěl jsem, aby se o mě někdo postaral. Mami! zakřičela. Teprve když jsem ji uslyšel těsně vedle sebe, otevřel jsem oči a usmál se na ni, pak jsem je zase zavřel. Matka jí vysvětlila, co se stalo. Já neřekl nic, chtěl jsem zůstat bezmocně ležet, odkázaný na Soninu péči. Vrátila se s polštáři, podložila mi jimi ramena a hlavu a já ji požádal o prášek. Byla dlouho pryč, nejspíš volala sanitku, ale když znovu vyšla ven, nijak se o tom nezmínila. Dala mi prášek a zeptala se mě, jak mi je. Fajn, řekl jsem, a přestože to byla pravda, nešlo mi o to, aby mi uvěřila. Samozřejmě, že mě bolelo rameno, ale bylo mi fajn. Dlouze se na mě zadívala, pak z verandy přinesla lehátko. Ale ne pro mě. Pro matku. Později jsem o tom přemýšlel a udělala to tak, jak měla, ale stejně jsem si myslel, že se aspoň mohla zeptat, aby mi dala příležitost lehátko odmítnout. Matka protestovala, chtěla, abych lehátko dostal já. Ne, nedala se Sonja, dostaneš ho ty. Já jsem neříkal nic. Přemýšlel jsem o tom: vždyť jsem Sonje říkal, že je mi fajn, tak proto. Sonja matce pomohla do lehátka, pak zmizela v domě. Na trávníku se mi leželo špatně, byl tvrdý, uvažoval jsem, jak dlouho mě Sonja chce takhle nechat, to jsem ještě nevěděl, že volala do nemocnice. Panovalo naprosté ticho, pak jsem zaslechl, jak před domem zastavilo auto a někdo zazvonil. Chvíli nato vyšla Sonja v doprovodu dvou mužů v bílém na verandu, pak po schůdcích dolů. Zamířili rovnou k matce. Jeden z mužů s matkou mluvil, druhý se otočil na mě a zíral mi na nohy. Jak dlouho to máte? ukázal na sádru. Týden. Spadl jste ze střechy? Autonehoda. Odvrátil jsem tvář na druhou stranu. Opravdu je to nutné? zeptala se matka. Je, mami, opáčila Sonja. Ten, který mluvil se mnou, zmizel pro nosítka, druhý došel ke mně a zeptal se, jak mi je. Dobře, odpověděl jsem. Sonja jim určitě říkala o rameni, protože se sklonil a sáhl mi na něj. Jeho asistent donesl nosítka a zvedli mě na ně. Nesli mě do schodů a do ložnice. Sonja šla před nimi a ukazovala jim cestu. Položili mě na postel a odešli, i Sonja. O chvilku později se vrátila. Pojedu s matkou do nemocnice. Jak chceš. Nepotřebuješ nic? Ne. Odešla. Nechtěl jsem to říct tak úsečně, vlastně vůbec ne, chápal jsem, že i matka by ji mohla potřebovat.

Pak už se v domě rozhostilo úplné ticho. Oči se mi klížily a já uviděl otevřenou pustou krajinu, takovou, na jakou pohled až bolí, je příliš pustá a příliš otevřená, je vlastně jak ve mně, tak mimo mě. Otevřel jsem oči, aby mohla zmizet, ale byl jsem tak unavený, že se mi oči znovu samy zavřely. Nejspíš za to mohly ty prášky. Nebojím se, pronesl jsem nahlas, jenom abych něco řekl. Řekl jsem to několikrát. Víc si nepamatuju.

Probudil jsem se do pološera. Závěsy byly zatažené, budík ukazoval půl páté. Dveře ložnice zůstaly pootevřené a škvírou do místnosti dopadal tenký proužek světla. Na nočním stolku stála láhev vody a bažant ležel tak, abych na něj dosáhl zdravou rukou. Neměl jsem žádnou záminku, proč Sonju budit. Rozsvítil jsem si lampičku a začal číst Maigreta a mrtvou dívku, co s sebou Sonja měla. Po chvíli jsem dostal hlad, ale bylo moc brzo, abych Sonju volal. Četl jsem dál. Jakmile budík ukázal půl sedmé, začal jsem být neklidný a naštvaný. Podle mě mohla Sonja projevit větší ohleduplnost a namazat mi pár krajíců chleba, mělo jí dojít, že se během noci probudím. Ležel jsem a poslouchal, jestli neuslyším z domu nějaké zvuky, ale všude panovalo naprosté ticho. Představil jsem si Sonju a pocítil jsem v sobě ještě jiný hlad. Viděl jsem ji zřetelněji, než jsem ji kdy ve skutečnosti viděl, a nijak jsem se nesnažil ten obraz zahnat. Takhle jsem ležel dlouho, dokud jsem nezaslechl zvonění budíku. Vzal jsem do ruky knihu, ale nečetl jsem. Čekal jsem, nakonec jsem na ni zavolal. A ona přišla. Měla na sobě růžový župan. Ležel jsem tam s knihou v ruce, aby jí došlo, že už jsem vzhůru. Slyšel jsem budíka, řekl jsem. Tak hezky jsi spal, nechtěla jsem tě budit. Bolí tě něco? Rameno. Mám ti dojít pro prášek? Ano, děkuju. Šla. Bosá. Paty nepokládala na zem. Odložil jsem knihu na noční stolek. Vrátila se s práškem a sklenicí vody. Přidržela mě pod ramenem. Zahlédl jsem jedno její ňadro. Tak jsem ji poprosil, aby mi přidala pod rameno ještě jeden polštář. Jsi tak pěkná, řekl jsem. Leží se ti teď líp? Děkuju. Brzo ti donesu snídani, jenom se obleču. To nemusíš. Nemáš hlad? Ale jo. Podívala se na mě. Z jejího pohledu jsem nedokázal nic vyčíst. Pak odešla. Byla pryč hodně dlouho.

Se snídaní se vrátila už úplně oblečená. Na sobě měla širokou blůzu dopnutou až ke krku. Řekla, že bych si měl zkusit sednout, a přinesla několik polštářů a podložila mi jimi záda. Byla jiná. Dívala se na všechno kolem, jen mně se pohledem vyhýbala. Tác s chlebem a kávou položila na peřinu. Kdyby něco, zavolej, řekla mi a šla.

Když jsem dojedl, rozhodl jsem se, že na ni volat nebudu, jen ať přijde sama. Talířek a šálek jsem odložil na noční stolek a tác jsem upustil na podlahu, věděl jsem zcela jistě, že to musela slyšet. Podařilo se mi zpod zad vyhodit polštáře. Ležel jsem, čekal, dlouho, ale nepřišla. Napadlo mě, že jsem se jí zapomněl zeptat, jak se daří matce. Pak jsem přemýšlel nad tím, že až se zase uzdravím, zůstanu úplně sám. Budu mít dům jenom sám pro sebe, nikdo nebude vědět, kdy někam jdu a kdy se vracím, nikdo nebude vědět, co dělám. Nebudu se muset skrývat.

Nakonec přišla. Prášek už dávno zabral, takže jsem k ní byl podstatně shovívavější. Zeptal jsem se, jak se daří matce, a ona odpověděla, že už bude vstávat. Myslel jsem, že je v nemocnici. Ne, měla jenom povrchová zranění. Pověděl jsem jí, co mi matka řekla o otci. Nejdřív vypadala, jako by mi to nevěřila, pak celá strnula, i pohled jí strnul, a řekla: Něco tak… něco tak… fuj! Tak silná reakce mě zarazila, přece jenom to byla moderní mladá žena. To se prostě stává, řekl jsem. Zírala na mě, jako bych řekl něco hrozného. Jistě, samozřejmě, zvedla z podlahy tác a vztekle, prudce na něj postavila talířek a šálek. Neříkej matce, že jsem ti to řekl. Proč ne? Prosila mě, ať to neříkám. A pročs mi to tedy říkal? Myslel jsem, že bys to měla vědět. A proč? Neodpověděl jsem, začalo mě to otravovat, nemám rád, když mě někdo poučuje. Abychom spolu my dva měli takové malé tajemství? pronesla tónem, který se mi měl nelíbit. Ano, proč ne, řekl jsem. Podívala se na mě a teprve po dlouhé odmlce prohlásila: Myslím, že jsme se jeden v druhém spletli. Jaká škoda, opáčil jsem. Zavřel jsem oči. Slyšel jsem, jak odchází a zavírá za sebou dveře. Nikdo je nezavřel od chvíle, co jsem se vrátil z nemocnice, a ona věděla, že chci, aby zůstaly otevřené. Byl jsem rozzlobený už předtím a zavřené dveře tomu nepomohly. Jen ať vypadne, mně chybět nebude. Nejsem přece takový chudák, abych si od ní musel nechat všechno líbit. Nic jsem jí přece neudělal.

Trvalo dlouho, než se ta bouře ve mně utišila. Pak mi došlo, že její jednání souviselo jistě víc s otcem než se mnou, a že až o tom bude přemýšlet, samotné jí dojde, jak nepatřičně se chovala.

Uklidnit se docela jsem ale nedokázal a musel jsem si připustit, že se bojím chvíle, až se vrátí. Pořád jsem měl pocit, že za dveřmi slyším kroky, a pokaždé jsem zavřel oči a předstíral spánek. A zase se mi pokaždé ulevilo, že nepřišla. Nakonec jsem tam prostě ležel se zavřenýma očima, poslouchal jsem a čekal, pak si nepamatuju už nic dalšího, jen že u postele stála matka a pozorovala mě, na čele měla náplast a na hlavě takový čepeček z obvazů. Měl jsi špatné sny? zeptala se. Mluvil jsem ze spaní? zeptal jsem se. Ne, ale šklebil ses. Bolí tě něco? Ano. Přinesu ti prášek, nabídla se. Skoro nemohla chodit. Napadlo mě, že se Sonja určitě stydí, protože se chovala tak nerozumně, a proto místo ní přišla matka, ale když se matka vrátila s práškem, řekla: No, tak jsme tu zůstali jen my dva. Řekla to, jako bych to snad měl vědět. Neodpověděl jsem. Dala mi prášek a chtěla mě podržet pod ramenem, ale řekl jsem, že to není třeba. Dal jsem si prášek do úst a zapil ho vodou z láhve. Sedla si na židli u okna. Začala: Sonja se bála, aby toho na mě nebylo moc, ale tolik se jí stýskalo. Přikývl jsem. A pak, pokračovala matka, ještě říkala, že pochopíš, proč musí odjet. Ano, řekl jsem. Usmála se na mě a prohlásila: Ani nevíš, jak jsem ti vděčná. A za co jako? zajímalo mě, přestože jsem to chápal. Když jsem se probrala a viděla jsem tě tam ležet vedle sebe, uvědomila jsem si, že aspoň Williamovi na mně záleží. Samozřejmě, ujistil jsem ji. Zavřel jsem oči. Po chvilce jsem slyšel, jak vstává a odchází. Znovu jsem otevřel oči a pomyslel si: Kdyby jen věděla.

Z norského originálu Et stort øde landskap (Forlaget Oktober, Oslo 1991) přeložila Eva Kecková.