Patriarchátu navzdory

Když jsem váš film Kos v ostružiní pro jeho minimalismus a humor přirovnala ke snímkům Akiho Kaurismäkiho, rozhodně jste to odmítl*a. Jak byste ho tedy popsal*a?

Na začátku byla otázka, jak představit povahu hrdinky, aby mohla věrohodně existovat v prostředí, kde žije. Chtěli jsme respektovat prostředí gruzínského venkova. A z toho vychází i styl snímku. Samo místo se svými barvami, světly a stíny nám ukazovalo směr, jakým se máme dát. A i díky tomu je hlavní postava krásná a silná.

Předlohou je stejnojmenný román gruzínské spisovatelky Tamty Malashvili. Proč právě toto dílo?

Předlohu napsala feministická autorka. Přál*a jsem si protagonistku Eteru zvěčnit, dát jí, řekněme, druhý život. Protože by byla škoda ji uchovat jen v podobě románu. Hodně jsem přemýšlel*a o tom, jak ji uchopit, jak s jejím příběhem pracovat. Bylo potřeba vykreslit její povahu, a hlavně zachytit její tělo. Na podobný druh protagonistek totiž nejsme v kinematografii zvyklí a snadno by mohlo dojít k tomu, že ji publikum nepřijme dobře. Já jsem ale věděl*a, že tato postava má v sobě něco jedinečného, a chtěl*a jsem jí dát hlas a legitimitu. Bylo zkrátka potřeba postavit se proti zajetým konvencím, jak portrétovat ženy, proti diktátu, kterému jsou vystavené. Vymanit se z fantazírování o tom, jak má žena vypadat, co má chtít. Přitom je naprostý rozpor v tom, jakou roli má podle většinových představ žena ve společnosti hrát a jaká je jí doopravdy přidělena.

V čem je váš film feministický?

Feministický je už tím, jak jsme příběh vystavěli. Jdeme proti patriarchálnímu systému, kvůli němuž všichni ve filmu trpí. Postavám je vlastně jedno, jakého jsou pohlaví a co se od nich očekává. Přitom právě tím jsme všichni ve společnosti kontaminováni. Etera si však jde svou cestou, navzdory systému, který ji sžírá. A nejen ji, i ostatní ženy ve vsi. Mezi ženami tu funguje sousedská solidarita a zároveň se odhalují bolestivá místa každé z nich. Ženy jdou vzájemnou soudržností proti systému, byť povětšinou jen pijí kafe, jedí dorty nebo hrají karty. Není to žádná revoluce ani třídní boj. Je to pomalý proces probíhající v podmínkách, jaké jsou. Ženy drží pospolu, a to je důležité.

Také ale vidíme hodně samoty. Jak máme tuto dvojsečnost chápat?

Etera není osamocená. Je sama, to ano, protože se tak rozhodla, ale není osamocená. A rozhodně tím netrpí. Ve filmu nejsou zachyceny šťastné chvíle explicitně, tedy tak, jak to známe z jiných děl. Ale jednoznačně říkám, že Etera je šťastná. V průběhu děje ji poznáváme a zjišťujeme, že si přese všechno užívá života. Má svá malá potěšení, kterých se nezříká.

Snímek se odehrává na gruzínském venkově. Jak zachycuje tamní společnost?

Film je fikce. Bylo jen mou volbou, jak jej uchopím a jak na něm budu pracovat. Při přípravě jsme sice vycházeli z nějakého reálného předobrazu, ale spíše bych řekl*a, že jsme srovnávali několik charakteristických rysů venkovského prostředí a města. Nechtěli jsme ukázat konkrétní gruzínskou vesnici nebo oblast. Důležitější je, že města a vesnice fungují rozdílně. Město poskytuje možnosti, je otevřené. Vesnice dává lidem vzájemnou blízkost, ale také tu snáze vznikají roztržky nebo klepy. Existovat ve vesnickém prostředí, kde je člověk pod drobnohledem, je náročnější. Je mnohem těžší vytvořit si vlastní prostor, intimní život a realizovat tu svá přání a touhy. Zaměřili jsme se právě na fungování takového mikrospolečenství.

Nejen od publika, ale i od filmových kritiků mnohdy zaznívá, že filmů proti patriarchátu je až moc, že je to obligátní téma festivalových programů a že už jsme na tento námět vlastně všechno viděli…

Myslím si, že jsme stále ještě všichni podrobeni patriarchálnímu systému. Bylo by mylné a naivní domnívat se, že jej máme pod kontrolou. Proto snímků oponujících patriarchátu není nikdy dost. Pokud jde o Gruzii – samozřejmě, že je tamní společnost velmi machistická. To ale lze říct i o té západní. A pokud se vrátím k postavě Etery, myslím, že takovou osobnost můžeme najít kdekoli. Nejen v Gruzii.

Při debatě s publikem po premiéře v Cannes padla otázka ohledně otevřeného vyobrazení nahoty ženy a muže, kteří už nejsou mladí. Znamená to, že stále nejsme zvyklí vídat na plátně stará těla?

Všechno, včetně nahoty, je ve filmu kvůli vystižení hlavní postavy. Ta je navíc ztvárněná Ekou Chavleishvili, herečkou, která pro mě velice znamená. Právě ona, mimo jiné svým vzezřením, je zásadní pro vnímání Etery. Prostřednictvím Eky mohu mluvit o politice těla – tedy o tom, co je akceptované, a co naopak bývá v naší společnosti zavrhováno. Ve filmu klademe otázku, proč tomu tak je. A opět se vracíme k patriarchátu. Jedná se o konstrukt, který nám říká, jak má lidské tělo, ať už mužské nebo ženské, vypadat. A jak má sloužit patriarchálnímu systému. Ona je jiná, jistě velmi krásná, ale vymyká se konvenčnímu ztvárnění těla. Vidíte to tam, ne?

Ano, a nejen u ženského těla. Můžete přiblížit, jak jste s herečkou Ekou Chavleishvili na roli pracovali?

Je to významná gruzínská, zejména divadelní herečka. Pracoval*a jsem s ní už na předchozím snímku Wet Sand. Role ve filmu Kos v ostružiní je napsaná přímo pro ni. Je přesným odrazem Etery. Nejen fyzickým vzhledem, tělem a expresivitou, ale také způsobem nonverbálního vyjadřování, pohledem, postojem. Právě tím silným, rozhodným postojem diváka ihned zaujme. Sama je to ostatně velmi silná žena. Při psaní scénáře jsem od začátku myslel*a právě na ni. Etera je intuitivní feministka, která však v závěru jedná velmi vědomě.

Můžeme tedy mluvit o happy endu…

Je to velmi pozitivní konec, který ji nejspíš učiní šťastnou.