Čtení Dvojnice Naomi Klein mě v myšlenkách vrací k vlastnímu výzkumu českého pravolevého prolínání a nutí přehodnocovat některé vzpomínky. Před dvěma lety jsem na konferenci spolku Svatopluk byla svědkyní zvláštního výjevu: jeden z přítomných důchodců si srdečně potřásal rukou s antisemitou a klerikálním fašistou Michalem Semínem a oslovil ho „soudruhu“. Scéna ve mně stále vyvolává rozporuplné emoce, hněv, lítost, strach… Na ty ale teď není čas. Je příliš pozdě na sebezpytování a otázky, kým a pro koho jsme tady mohli a měli být, a příliš brzy na to vytvářet strategie, jak se tím či oním stát za pár let, až se vyčerpají další možnosti na změnu. Teď a tady je totiž třeba prožít něco jedinečného, osedlat divokého ducha dějin.
Přistupuji k zrcadlu a konečně v sobě spatřím všechny své dvojníky. Skrývali se za oponou prchavého mládí, nyní už je ale rozeznávám v mastném muletu zvýrazňujícím uši, v rozmazaných modrých stínech i čelence s leopardím vzorem, v zažloutlých, místy zčernalých zubech. Po mém boku najednou stojí Lubomír Zaorálek ve svém typickém starém tričku s límečkem a stříbrnými hodinkami na ruce, na hlavě má ale kovbojský klobouk a v ruce chlebíček, z nějž zrovna odpadla kyselá okurka. Smějeme se tomu oba tak nekorektně, až si počůráme nohy. Poddejte se, změna je teď přece tak snadná, dneškem nastává Velká konzervativní revoluce, hercem může být konečně každý. Budeme tak svobodní, že se emancipujeme od emancipace k absolutnímu nevkusu.
Obracím se ke svému drahému, který stále fňuká v koutě. Prosím tě, už toho nech, tahle vaše kafkovská generace je tak nesnesitelně přecitlivělá a smutná, raději mi okolo jedné bradavky vytetuj knížete Svatopluka a kolem druhé Pavla Tykače, budou pak vyjeveně koukat s otevřenou pusou na to, jak se navzájem mrskáme nezelenými pruty. Ty budeš královna, já budu král a oba budeme krásní. Aspoň na jeden den, před zrcadlem i za ním.