Přeložil Jakub Zítko
Malvern 2024, 153 s.
Dodnes slyším přednášejícího na jistém literárním semináři, jak se pohoršuje nad filosofem a spisovatelem Georgesem Bataillem, že byl nekrofil a zprznil svou mrtvou matku. Své zhnusení zřejmě čerpal z přiznání Henriho Troppmanna, hlavního hrdiny Nebeské modře. Zášť ale není na místě. V příběhu, napsaném v roce 1935 a publikovaném v roce 1957, zaujmou především kulisy počínající španělské občanské války a blížící se války světové. Kniha sice bývá označována za „erotickou novelu“, ale vyznačuje se spíše absencí sexuality. Ačkoli se hrdina obklopuje pochybnými či šílenými ženami a často pobývá v nejrůznějších pajzlech a hampejzech, erotično se tu přetavilo do umrtvující strnulosti hlavního hrdiny, případně bylo zabito alkoholem, jímž se průběžně prolévá. Exces a transgrese, které autor dokázal rozehrát třeba v Příběhu oka, tu vyvolávají jen nepochopitelnou úzkost předjímající budoucí historické události. Je to útrpné čtení: postavy jsou znechucené, uvězněné v křeči, horečnaté stavy střídá alkoholová nevolnost. Troppmann vzpomíná na femme fatale Dirty, která ho opustila, a musí se proto spolehnout na náhodné známosti a péči své tchyně. Občas se dojímá nad dopisy nepřítomné manželky, s níž má dvě děti. Byl by nesmysl snažit se na knihu aplikovat jakákoli morální měřítka, ovšem hlavní postava je tak nesnesitelně sebestředná a bolestínská, až je to úmorné. Tuhle literaturu nicméně může vzkřísit dobový kontext: ze slepence vypjatosti a otupělosti sálají temné náznaky blížící se katastrofy. A to je pro našince povědomý pocit.