„Už jsi někdy viděla mešitu, kterou by hlídali policajti?“ ptá se mě známá, praktikující muslimka senegalského původu. A rovnou si odpovídá. „Já ne. A přitom synagogy mají zátarasy a často i policejní ochranu.“ Říkám si, že soutěživost, závist a vzájemné pošťuchování jsou mezi židovskou a muslimskou komunitou stále přítomné. Jako by se navzájem kontrolovaly, aby se jedna neměla lépe než druhá. Komu táta věnuje větší pozornost?
Francie je stát s největším počtem osob muslimského vyznání v Evropě, ale také patří k zemím s největším zastoupením obyvatel židovského původu. Historicky je to samozřejmě katolická země. Nade vším ovšem ční republika a ta nechce nikomu nadržovat. Odstrkovaní si ale nakonec připadají všichni. Židé momentálně vidí největší křivdu v nedávném prohlášení prezidenta Emmanuela Macrona, který oznámil, že Francie v září při zasedání OSN uzná palestinský stát. Podle některých židovských skupin jde o uznání samotného Hamásu, podporu terorismu a výsměch obětem masakru ze 7. října 2023, během nějž zahynulo i padesát lidí s francouzským pasem.
„Ve Francii není židovské rodiny, která by otevřeně nemluvila o aliji,“ nechal se slyšet Robert Ejnes, ředitel neziskovky CRIF, která zastupuje židovské organizace. Prezident podle něj klesl na morální dno. Jeho názor ale nesdílejí všichni. „Macron se chce zalíbit všem,“ řekli deníku Libération lidé ze židovské komunity ve Štrasburku. A tentokrát jsou na řadě muslimové. Jednotlivé komunity ale tato taktika spíš rozděluje, místo aby je spojovala, což je škoda. I podle štrasburských respondentů je nicméně uznání Palestiny jediné možné řešení, jinak se stávající situace nikam neposune.
A co katolíci? Těch si poslední týdny nikdo příliš nevšímá.