Vydáním České cikánské rapsodie v roce 2016 získal historik Jan Tesař nové čtenáře ještě po své osmdesátce. V žádném z politických režimů, které zažil, však nepsal příběhy v souladu s výklady minulosti, o něž se opírala moc. Platilo to i pro témata odboje a vztahu české společnosti k autoritářství.
Pro historiky a historičky, kteří do akademického dějepisectví vstupovali na počátku 21. století, byl Jan Tesař tajemnou a nepolapitelnou postavou. Byl známý jako autor Mnichovského komplexu, napsaného v roce 1989 a vydaného roku 2000, jako historik, disident a exulant, který se po listopadu odmítl vrátit do českého vědeckého provozu. V kontrastu se světem profesionální vědy, v němž jsme se postupně socializovali a jenž klade čím dál větší nároky na sebeprezentaci a až podnikatelskou dravost, bylo jeho celoživotní outsiderství z vlastní volby sympatickým postojem. Jeho styl psaní i vymezení se vůči institucionálnímu prostředí historické vědy nadále fungují jako upozornění, že věčný zápas o udržení tvůrčí svobody a možnosti kritického zkoumání minulosti jako souboru problémů utvářejících svět, v němž žijeme, jsou nakonec hlavním důvodem, proč historiografii jako vědu provozovat.
Jan Tesař až donedávna promlouval do historiografických debat jakoby z dálky. Četli jsme jeho texty, …
