Přeložil Vladimír Čadský
Rybka Publishers, Praha 2024, 213 s.
Kniha historika Paula Veynea je nejen pozoruhodnou studií okolností konverze římského císaře Konstantina, ale také fascinujícím intelektuálním cvičením v interpretaci dějin mimo představy dějinné „logiky“ či „zákonitosti“. V době tohoto císaře už křesťanství nebylo pronásledované, ale teprve díky němu se z něj stalo náboženství upřednostňované, jež nakonec převládlo a zformovalo „náš“ svět. Veyne se nepokouší definitivně vysvětlit motivace Konstantinovy konverze, rázně však oponuje některým zažitým výkladům – zejména tomu o údajném pragmatismu císařova rozhodnutí a „společenské“ nutnosti nové ideologie coby svorníku říše. Proti tomu namítá, že pohanství bylo mezi lidem pevně zakořeněno a „mohlo přetrvat ještě dlouho“; jeho údajná krize se omezovala jen na nepočetnou vrstvu vzdělanců, pro něž byla palčivá otázka, co je na něm pravdivého (tutéž otázku si křesťanští vzdělanci budou klást o 1400 let později). Pohanství dlouho fungovalo souběžně s křesťanstvím, na rozdíl od něj ovšem nepředstavovalo účinnou sociální zdviž. V této souvislosti je zajímavá Veyneova myšlenka, že za oddělení politiky a náboženství Evropa nevděčila křesťanství, jak se často tvrdí, ale césarismu. Veyneovo psaní je občas ironické, často spletité a někdy až příliš duchaplné, ale jeho metoda – kdy namísto lineárního výkladu přistupuje ke zkoumaným fenoménům opakovaně a tvoří jakousi spirálu, přičemž své argumenty postupně vybrušuje, posouvá a pozměňuje – představuje sama o sobě zdroj intelektuální slasti.