Podpořit Palestinu chce odvahu

Jak jste se dozvěděla o smrti Fatmy Hassony?

Informace se trochu různily. Někteří říkali, že to byla izraelská střela, jiní mluvili o bombě. Objevilo se mnoho spekulací. Později to příbuzní upřesnili: šlo o dvě řízené střely. Izrael se vyjádřil, že cílem byl člen hnutí Hamás. Přitom střela cílila na určité patro domu. Pokud tedy mířila na konkrétní osobu, musela by tím cílem být sama Fatma Hassona. Média chtěla znát jméno toho člena Hamásu, Izrael ale nereagoval.

Mohla být jednou z více než dvou set obětí z řad novinářů a novinářek, kteří byli cílem izraelských útoků? Jak šetření pokračovalo?

Útok začala zkoumat organizace Forensic Architecture, která vydala několikastránkovou zprávu založenou na obrazové analýze, balistických analýzách a schématu bytu. Němečtí vyšetřovatelé měli od rodiny k dispozici přesné rozložení postelí, věděli, kde kdo spal. Na místo vyslali palestinské filmaře, aby získali konkrétní záběry přímo z domu a okolí. Vyšlo najevo, že dané patro bylo přesně zaměřeno. Jiná patra dotčena nebyla. Zpráva Forensic Architecture tak uzavřela šetření s tím, že se jednalo o dron, který nesl dvě střely navigované pomocí GPS. Ty pronikly do budovy malými otvory a byly naprogramované tak, aby vybouchly na konkrétním místě. Tedy v patře rodiny Hassonových. Z minulosti víme, že to u izraelské armády není nic neobvyklého. Modus operandi tohoto typu byl použit už dříve v Libanonu. Cílem se tehdy stali novináři.

Nelze tedy pochybovat?

Zpráva Forensic Architecture je jasná. Nemáme žádné pochybnosti o tom, jak a kým byla Fatma Hassona zabita.

Váš film byl vybrán na festival v Cannes. Mohl i to být důvod útoku?

Zda byla zabita kvůli tomu, že byla novinářkou, nebo jestli k tomu přispělo i to, že film byl vybrán na přehlídku, nevím. Samozřejmě na to myslím každý den: jak moc přispěly její výpovědi ve filmu k tomu, že byla zabita. Kdybychom nic nenatočily, jestli by tu ještě byla… Nepřestávám na ni myslet.

Někteří členové rodiny ale přežili.

Jedná se o její bratry, kteří jsou v Káhiře, a o matku, která jako jediná přežila samotný útok. Vyzařuje z ní obrovská síla, opustit Gazu nehodlá. Kdo z Gazy odejde, nemá šanci vrátit se zpět. Tak to funguje už od roku 1948.

Jak jste se s Fatmou Hassonou seznámila?

V době teroristického útoku 7. října 2023 jsem byla zrovna na turné se svým předchozím filmem, animovaným snímkem o irácko­-íránské válce s názvem Siréna. Je o odboji, o snaze vymanit se z konfliktů – zatímco svět byl plný zpráv o ruských útocích na Ukrajinu. Víte, Írán není daleko, je vlastně Evropě dost blízko, a vliv Ruska je tam velký. Dění na Ukrajině mě tedy velmi zasáhlo. A pak přišel sedmý říjen. V té době jsem žila v různých hotelech všude možně po světě a dostávaly se ke mně jen omezené informace. Připadalo mi, jako by Palestinci vůbec neexistovali, jako by byli jen pouhými čísly. Nemluvilo se o lidech, jen o počtech obětí. A to mi začalo vadit. Vrátila jsem se do Paříže, sbalila si věci a rozhodla se odjet do Káhiry. Na místě jsem si uvědomila, jak přehnaně optimistická jsem byla. Dostat se do Gazy bylo nemožné. Íránka s francouzským pasem, to prostě nešlo. V Káhiře jsem ale zůstala a bydlela u jedné palestinské rodiny, která zrovna z Gazy odešla. Vyprávěli mi o skvělé palestinské novinářce a fotografce, která žije na severu Gazy. Dali mi kontakt a já se s Fatmou smluvila na telefonickém rozhovoru. Ihned reagovala, potřebovala jen najít místo s relativně stabilním internetovým spojením. Za dvě hodiny jsme se poprvé viděly. Ty záběry jsou na začátku filmu.

Spojení, jak je ve snímku patrné, často vypadávalo, ale Fatma Hassona vždy působí překvapivě optimisticky. Mluvila o své profesi?

Ze začátku vůbec. Až pak se rozmluvila a zmínila, že je také fotografkou, a ukázala mi některé své snímky. Sálala z ní ohromná síla a energie. Byla velmi pozorná a zároveň hrdá. Ve filmu říká: nemohou nad námi zvítězit, nemohou nám nic vzít, nemáme co ztratit. I z básní, které psala v arabštině v mužském rodě, je tento postoj patrný. Až teď, po její smrti, si uvědomuji, že už tehdy se na ni připravovala. Třeba v básni nazvané Člověk, který nesl své oči mluví o tom, že ji nejspíš překročí její konec.

Jak vnímáte poctu od Juliette Binoche a poroty, která zazněla na slavnostním zahájení festivalu?

Binoche upozornila na Fatmu i na její brutální smrt. Ovšem to je vše, víc se o kontextu nemluví. Festival má jistý protokol. Jiné konflikty, ať už je to válka na Ukrajině, nebo hnutí Femme, Vie, Liberté v Íránu, mají mnohem větší publicitu. Vystoupit na obranu Palestiny prostě v dnešní době chce mnohem větší odvahu. Osobně se mě velmi dotýká názor, že kdo stojí za Palestinou a obranou lidských práv v Gaze, je antisemita. To mě skutečně trápí.

Z filmu se zdá, že jste si s Fatmou v lecčem podobné. Ona byla ve své zemi jako ve vězení, vy se do své vlasti nesmíte vrátit, protože byste mohla být uvězněna…

Ano. Ale zatímco ona nesměla odjet, já můžu jet, kam chci, kromě své země. A pak je tu otázka víry. Fatma byla praktikující muslimka, kdežto já nejsem věřící. Co nás ale sbližovalo, byla jistá otevřenost ke světu a zájem o obraz, ať už o fotku, nebo o film. A pak aktivismus a boj za spravedlnost. V Íránu je diktatura přes čtyřicet let, ale věřím, že i tam se svoboda přibližuje. Stejně tak bych chtěla jednou vidět svobodnou Palestinu. Fatma nemohla jen tak žít, potřebovala bojovat. Dokumentovala válku, fotila. Její odvaha a odhodlání, i přes tak mladý věk, mě překvapovaly. Cítila historickou odpovědnost, chtěla přinést svědectví.

Můžeme o vašem filmu mluvit jako o politickém?

Na jednu stranu je to velmi politický film, ale bylo by chybné vidět ho jen politicky. Nechtěla jsem generalizovat. Politický kontext je skrytý a mnohdy není nutné vše vysvětlovat naráz. Snímek můžete číst politicky, a přitom vidět i uměleckou hodnotu.

V předchozím, animovaném počinu La Sirène i v aktuálním snímku pracujete s osobní zkušeností. Jaký je pro vás rozdíl mezi animovanou fikcí a dokumentem?

Když pracujete na filmu, osobní rovina se často projeví. Ve snímku o životě v Gaze tak lze vidět i to, jak žili Íránci v minulosti pod palbou bomb. Už v roce 2009 jsem pracovala na dokumentu Teherán bez povolení a v roce 2014 zase na hraném filmu Red Rose, který je o milostném vztahu a v němž používám archivní záběry vyhledané na internetu. Část snímku je fikční – natočená za zavřenými dveřmi v jednom bytě. Myslím, že se mé filmy navzájem prolínají a ovlivňují. Ale když tvořím, mnohdy ty podobnosti ani nevnímám. Až zpětně.