Ilustrace Barbora Müllerová
Právě jsem se vrátila z akce s názvem Světlo pro zhasnutá dětství v Palestině a Izraeli. Nejdřív jsme byli v evangelickém kostele U Salvátora, pak průvod přešel do Salvátora katolického, večer následoval koncert. V obou svatostáncích se připomínalo utrpení lidí v Gaze, kteří tam přežívají – a umírají – ve strašlivých podmínkách. Tamní situace je tak strašná, že se to vymyká lidskému chápání.
V polovině srpna Izrael oznámil pozemní invazi do Gaza City, kterou už započal a která bude znamenat vyhnání až milionu lidí a množství dalších obětí mezi civilisty. Izraelské tanky a buldozery za sebou nechávají zcela zničené ulice. Stupňuje se i hladomor – ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, zemřelo v důsledku hladu nejméně 367 lidí, z toho 131 dětí. Denně také umírají lidé, kteří si přicházejí pro jídlo a izraelská armáda na ně střílí.
Když jsem stála v kostelech a poslouchala modlitby, kázání i projevy, přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že taková hrůza v naší společnosti …
