Žal nelze předvídat

Nakladatelství Host pokračuje v systematic­kém vydávání překladů děl Annie Ernaux a jako čtvrtý svazek vydalo společně tři její prózy: Hanba (La Honte, 1997), Zamrzlá žena (La Femme gelée, 1981) a Mám kolem sebe pořád tmu (Je ne suis pas sortie de ma nuit, 1997). Dle nakladatelské anotace je spojuje postava autorčiny matky. Ta se ve všech textech sice objevuje, jako scelující prvek však fungují spíše jiné motivy. Nejnovější počin Édouarda Loui­se Monique na útěku (Monique s’évade, 2024) zase vypráví o útěku spisovatelovy matky od násilnického partnera. Na první pohled nám tedy zmíněné knihy mohou připadat příbuzné (jde o autofikce zaměřené na postavu matky a témata třídního přeběhlictví a procesu psaní). Zdání ale často klame a čtenáře dost možná spíše než paralely upoutá, v čem všem se i přes tematickou blízkost texty obou autorů od sebe liší.

Rovnice a rekonstrukce

Svým debutem Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2018) vyvolal Louis vlnu polarizovaných reakcí. Obžaloba vesnické omezenosti, homofobie, toxické maskulinity a dalších společenských neduhů zaznamenala celkem předvídatelnou negativní reakci autorovy rodiny. Příběh mladého intelektuála, který se vymkl rodinnému prostředí a usiluje přetvořit vlastní osobnost, se nicméně objevuje de facto v každé z Louisových knih. Ani tentokrát se návratům v čase a vlastní obhajobě autor nevyhnul, byť tak činí v jakýchsi intermezzech mezi vyprávěním o matce, která s jeho pomocí dokázala rovněž začít nanovo. Z textu se bohužel nedozvíme, jaký impuls matku motivoval ke snaze o emancipaci, zato je nám jasně řečeno, že její těžkou situaci vyřeší jedině autorovy peníze, respektive jeho status úspěšného spisovatele. „Žádné utrpení v dětství = žádné vydané knihy = žádné peníze = žádná svoboda,“ čteme v Monique na útěku. Zpochybňovat cenu ekonomické svobody nemá obzvlášť v dnešní době smysl, autorův přístup však implikuje něco podstatně problematičtějšího: jestliže rozhodujícím faktorem pro osvobození matky jsou peníze z knih, Louis tím zároveň ospravedl­ňuje rány, které rodině svou autofikcí uštědřil, a před matčin příběh o osvobození staví ten svůj, který už čtenáři dobře znají.

Annie Ernaux neavizuje, koho přesně se má daný text týkat, jelikož jí jde především o prostý záznam událostí, období, pocitů. Díky této strategii nám nabízí syrový vhled do nitra svého prožívání bez sebemenší známky patosu či sebelítosti, a to i přes silné pocity viny, které popisuje. Autorka jakožto „třídní přeběhlice“ pečlivě volenými slovy vykresluje důvody všudypřítomného pocitu hanby, který provázel její odchod z rodného maloměsta a nový životní styl. V Hanbě rekonstruuje traumatickou událost z dětství pomocí jazyka, jenž ji v té době utvářel. „A pak s pomocí těchto slov (…) znovu sestavit kolem oné nedělní scény text o světě, v němž mi bylo dvanáct let a myslela jsem si, že jsem zešílela.“ Cílem svědkyně, která viděla otcovu agresi vůči matce, není se litovat. „Chci se stát etnoložkou sebe samé,“ píše Ernaux. Kde jednou selhala slova, tam nás mysl přirozeně nutí bádat a nacházet jiné cesty, jak událost uchopit. Celý exkurs do roku 1952 provází všudypřítomná hanba. „Bylo jí tolik, že jsem ji přestala vnímat, usídlila se mi v těle.“

Co stojí svoboda?

Společným tématem Annie Ernaux a Édouarda Louise je vyrovnání se s třídním přeběhlictvím. V případě Louisovy knihy na toto téma upozorňuje už název, odkazující na román Hélène Cixous Ève s’évade (Ève na útěku, 2009). Autor v rozhovoru pro on­-line deník En attendant Nadeau uvádí, že útěky reagujeme na životní strnulost a že právě chaos osob v neustálém pohybu se snaží v textech zachycovat. Únik se stal leitmotivem, skrze nějž Louis kritizuje systémové násilí. Podtitul francouzského vydání „Le prix de la liberté“ (Cena za svobodu) jen podtrhává překážky, které musela matka zdolat, aby svobody dosáhla. Louis se nebojí prokládat své vyprávění bourdieuovskými pasážemi. Svoboda je podmíněná násilím, které – pokud je prožijeme – navždy zůstává jako možnost v naší mysli, což nám připomíná jeho všudypřítomnost bez ohledu na to, zda k němu v danou chvíli dochází.

Škálu svobody ohledává i Ernaux, a to zejména v Zamrzlé ženě, jež trefně vypráví o předem nalinkovaném osudu žen v osmdesátých letech, pro něž svoboda znamenala nejprve romány na pokračování, potom první menstrua­ci, sex, vztah a manželství. Vysokoškolské studium a kariéra – tedy atributy svobody, k nimž se mladá feministka upínala – nakonec ustoupily novému nábytku, čisté podlaze a teplé večeři. „Jen s náznakem stínu špatného svědomí jsem se vrhla do jediného podniku, se kterým budou všichni souhlasit (…) mít jen jedno dítě je smutné, je to vlastně špatně, dvě jsou lepší.“ Titulní „zamrznutí“ popisuje jako syndrom vařené žáby; netušila, že se z dravé a cílevědomé ženy stává poddajnou chotí. „Přichází doba pozorného naslouchání mužům.“ Doba provinilých výrazů na rtech, hádek, ústupků – a konečně rozvodu (o němž čteme v jiném textu). Ernaux zaplatila za vlastní svobodu vysokou cenu a pouze psaní jí umožnilo vzdálit se genderovým rolím a vrátit tak něco z doby „těsně před“: „Literární tvorba je orgasmus bez rozlišení, mužský jako ženský.“

Ona je mé stáří

Ve zmíněném rozhovoru Louis říká, že v hlavě slyší duchy, kteří za něj rozhodují, o čem musí psát. V případě Monique na útěku ho ale k psaní motivovala matka. Kniha prý „vznikla v jistém smyslu na matčinu objednávku. Nic v literatuře mi nikdy nepřineslo takovou radost.“ Ačkoliv závěrečné vyznání samo o osobě působí mile, nad textem se nemůžeme zbavit dojmu, že zde o tématech nerozhodují ani duchové, ani matka, ale jen a pouze autor a jeho neutuchající potřeba legitimizovat a stále dokola vyprávět vlastní příběh.

„Píšu o sobě, můžu si tedy se sebou dělat, co chci,“ tvrdí Ernaux. Pudovost, se kterou vnímá psaní, se do deníkových záznamů Mám kolem sebe pořád tmu, líčících poslední roky matčina života, promítá zvlášť v pasážch reflektujících vyprávěcí já. Ernaux popisuje návštěvy u umírající matky v Alzheimer centru. V otupění a v ochromení nám předává vlastní reziduum bolesti. Textem prosakuje podvědomé popírání matčiny blížící se smrti: „Často se mi o ní zdá (…) Je živá, ale už byla mrtvá, jako postavy z řeckých bájí, které dvakrát přepluly řeku mrtvých.“ Autorka úsečnými větami reflektuje jednotlivé návštěvy a jejich vliv na svou psychiku. Pozoruje matčino chátrání a její proměnu v dítě – až se jedna vtělí do druhé. „Ona je mé stáří.“ Matčiny charakterové rysy se otiskují do dcery, zatímco matka o ně definitivně přichází. Po smrti nastává chaos. „Literatura je úplně bezmocná,“ píše Ernaux den po matčině smrti. Věta se s odstupem ukazuje zároveň jako pravdivá i nepravdivá. „Žal nelze předvídat“ – ale stejně tak Ernaux nepředvídá své psaní.

Zatímco z Monique na útěku (na rozdíl od Louisových předchozích románů) získáme dojem promyšleného kalkulu, jehož emocionální dopad na čtenáře je menší, než by si autor přál, u Ernaux je tomu naopak. Síla, s jakou na nás její psaní doléhá, je vždy markantní, a ať už čteme jakýkoliv její text, literatura v onu chvíli působí všelijak, jen ne bezmocně.

Autorka studuje komparatistiku.