Jakub Řehák ve své nové poezii pokračuje v průzkumu zaprášených pražských zákoutí, do nichž často bere i svou animu – ženu, již oslovuje a s níž se potkává v zahradních restauracích a nonstopech. Přeludné obrazy periferie jsou plné erotického jiskření, všednosti i smutku: „všechno je poezie říkám / ale cítím že jsem na světě sám“.
***
Budu ti vyprávět, jak mi v zimě do mozku
napadal modrý sníh, a jak mi bolest
spustila modré šňůry, na kterých visely
vlhké ganglie, v hlavě se zatáhly přízračné
záclony
a já potkal strašidlo z vikýře mého mozku.
V létě jsem se stal hledanou osobou.
Byl jsem hledaná osoba v obchodním
centru Černý Most.
Byl jsem oběť zavražděná ranou do týla
v tramvaji u výtoňského mostu, mé tělo
se svezlo
na sedačce a nikdo to nepoznal.
Byl jsem devětadvacetiletá holka, která se
těšila na svého kluka a pořád prala a uklízela.
Byl jsem Tesla Cybertruck, která opuštěná
hořela na betonovém prostranství-parkovišti
před Kauflandem na Spojovací a sníh
poletoval a poletoval.
Byl jsem bezďák Franta, co jako beznohý
Kerberos strážil popel obchodního
centra Fénix.
Byl jsem bezpohlavní hlas hlasatele-speakra
v metru, který nad námi vyhlašoval slizký
protektorát.
Byl jsem černé punčochy na stehnech,
které …
