Léto, mouchy, láska

Novela Dory Kaprálové Mariborská hypnóza balancuje na pomezí autofikce a bedekru, nebo je spíše hrou na bedekr. „Je Maribor mou soukromou poutí?“ ptá se vypravěčka a v knize hledá odpověď. Příběh se odehrává ve dvou časoprostorových rovinách. V první vypravěčka pobývá v Mariboru a tvrdí, že jej přišla prozkoumat z pohledu mouchy. Ta druhá souvisí s životními osudy slovinského hypnotizéra, do nichž zasáhnou i historické reálie. Obě linky se v závěru novely setkávají, jako by k sobě od počátku nevyhnutelně směřovaly. Ačkoli obě roviny dělí desítky let, ne­­ustále na sebe narážejí v prostoru města, jehož se plynoucí čas zdánlivé nedotýká. Maribor zde funguje jako svébytná postava.

Dějiny druhých měst

Příběhy a zážitky, které vypravěčku v červnovém Mariboru – druhém městě Slovinska, jak často připomíná – obklopují, samy působí dojmem jakési druhořadosti, jako by se dobrovolně stahovaly do pozadí. „Dějiny druhých měst mají svou vlastní nezaměnitelnou paměť, ta mariborská je hypnoticky ospalá, temně rozverná, kořenovitě spletitá.“ Tato zdánlivá nenápadnost ale tvoří výslednou atmosféru knihy. Vzniká koláž nahodilých momentů a postav, obyvatel Mariboru, se kterými se vypravěčka setkává. Nehybnost města, v němž se člověk může zabavit snad jen pozorováním cizích životů, je umocněna letním počasím – a také rytmem vyprávění, v němž nad vývojem převažuje ulpívání na místě a meditativní pozorování: „Paní Daša by mě dál strašila videi o hrůzné říši Chazárie a já bych dál mlčela a šoupala z rozpaků nohama a pozorovala, rozostřeně, rozmazaně, na detail zazoomovat nedokážu, jak si paní Daša sedá na židli, k jejíž kožence se přilepí její zpocené stehno, zatímco kolem lampy nad stolem bzučí roj much.“

Pozorovat život v Mariboru je jako sedět ve spoře zařízené místnosti a apaticky sledovat mouchy létající po místnosti. Právě mouchy patří k leitmotivům novely. Dalšími signifikantními motivy jsou katatonie (neboli již zmíněná nehybnost), ulice Mariboru, metalový festival a hypnotizér Svengáli.

Jak vypráví moucha

Podle nakladatelství Větrné mlýny je novela „hyperrealistický text brojící proti digitálním parazitům světa“. Na první pohled tak vyprávění skutečně může působit: vypravěčka líčí městskou krajinu, spolubydlící v hostelu i obsah popelnic. Zároveň ale čtenáři ukazuje jen úzce vymezené výseky skutečnosti. V momentě, kdy se zdá, že příběh odbočí ze své linie (k vypravěččinu vlastnímu milostnému životu či domovu), se vyprávění zastavuje a se slovy „o tom se mi teď nechce psát, nechám to být, nechám to být“ se vrací do hypnotizujícího Mariboru. Nespolehlivý vypravěč je tu zároveň i nespolehlivým pozorovatelem, který svou pozornost vždy upírá jediným směrem. Důležité je to, co se nahodile ocitne v zorném poli, ostatní zůstává v mlze mimo záběr.

Zaměření na detail (či „zoomování“, řečeno terminologií vypravěčky a much) je pro novelu příznačné. Autorka se nesnaží vytvořit komplexní obraz, spíše vytknout jeho klíčové body, které synekdochicky zastupují celek. Obyvatelé města se chovají jako figurky opakující dokola podobné fráze, které jsou nicméně dostatečně výmluvné a sugerují představu, kterou si o nich tvoříme. „‚V každém z nás je Hitler,‘ mumlá zamyšleně, ‚v někom milimetr a pak roste, ve mně je asi dvojka na škále rasismu. A v tobě?‘“ praví zničehonic potetovaný mariborský trafikant, se kterým vypravěčka navazuje podivné přátelství.

Pro postavy, vypravěčku, Maribor i samotné věty je příznačné jejich vytržení z kontextu. Text není fragmentární, ale spíše fraktální – jednotlivé části v sobě skrývají celek. Stejně tak se v sobě zrcadlí tři hlavní postavy: vypravěčka, hypnotizér a mouchy. Autorka vytváří pomyslný Vennův diagram a ukazuje, i pomocí jazyka a slovních hrátek, co mají tyto tři entity společné. Zrcadlení se však stává ztotožněním, vypravěčka se vtěluje do pohledu mouchy, podtrhuje paralely mezi mouchou a hypnotizérem, a vytváří tak dojem jejich trojjedinosti.

Láska všudypřítomná

V průběhu čtení vzniká otázka, jak vlastně vyprávění rámovat, jaké jméno mu dát. O novele se hovoří jako o milostném příběhu. Ten skutečně tvoří zásadní element v líčeném životě hypnotizéra Svengáliho, přesto se ale nezdá, že by právě láska byla ústředním tématem knihy. To mění až poslední věta textu: „Na všechno je pozdě, jen ne na lásku.“ Tato závěrečná věta, která je zároveň poslední kapitolou, zpětně mění celé vyznění a atmosféru příběhu. Láska nemusí být všudypřítomným, explicitně zmiňovaným motivem, přesto však může stát do poslední chvíle v pozadí a měnit, co od vyprávění očekáváme.

Na první pohled se jedná o lyricky laděný cestopis s historizující vedlejší linií. Při čtení ale zjišťujeme, že pouť slovinským městem je spíše putování vnitřní krajinou a „hypnotizující Maribor“ bychom měli vnímat spíše jako stav vypravěčky než reálný časoprostor. Dora Kaprálová tvoří síť specifických, avšak zobecnitelných motivů a symbolů, a kniha tak nabízí především optiku, kterou můžeme aplikovat nejen na poznávání nového města, ale i na lásku, dějiny či životy (nejen much).

Autorka studuje bohemistiku.