stává ministr, svěřil se například kolegyni Renatě Kalenské v Lidových novinách. O dokumentaristovi Břetislavu Rychlíkovi prohlásil, že ho nezná. O Jiřím Králíkovi, který je již skoro třicet let ředitelem Letní filmové školy v Uherském Hradišti, mluvil jako o řediteli kina. O předsedovi vlády se zas vyjádřil slovy: Když pan premiér něco řekne, sedne to jako prdel na hrnec. Lidová mluva, švejkovsky bodrý vzhled, evidentní neznalosti a nepřesnosti ve výrocích zcela zastínily podstatná sdělení nového státního úředníka, která na něj prozrazují zásadní nepochopení funkce ministra kultury.
Ministrovy veřejně pronášené úvahy vycházejí z banálního konstatování, že resort kultury potřebuje více peněz, protože je ohrožen. Když se ho novináři zeptali, jak chce situaci řešit, dozvěděli se, že bylo doposud velice málo čerpáno z Bruselu, že se obrátí o pomoc na velké firmy a že by se dalo ušetřit na poradcích. Vypověděl i svou tiskovou mluvčí.
Přeložíme-li ministrovy úvahy do lidové češtiny, můžeme říci, že Vítězslav Jandák chce zachránit kulturu žebráním v Bruselu, u bohatých firem a drobnými úsporami při redukci aparátu. To je přístup, který sice může pár korun přinést, ale kulturu jako základní atribut člověka, kterým se odlišujeme od ostatních živých tvorů, jen umenšuje, neboť neupozorňuje na její podstatu. Nerehabilituje její roli ve společnosti a v naší civilizaci, ač je právě kultura tím jediným, co po nás zbude. Dějiny se stále nudně opakují a jediné, co má šanci po nás zůstat, jsou dějiny kultury, díky kterým se tradují hodnoty (Milan Kundera).
Hlavním úkolem ministra musí být kvalifikovaná, přesvědčivá a šarmantní snaha vysvětlit nejen ostatním kolegům ve vládě, poslancům, společenským elitám, ale i veřejnosti, že bez větších investic do kultury se naší republice nemohou podařit hlubší sociální, zdravotní, důchodové ani ekonomické reformy. Ty jsou totiž vždy spojené se změnou hierarchie hodnot, která se mění pouze v důsledku předchozích vysokých kulturních výkonů. Každou hospodářskou změnu v posledních stoletích předcházel vzmach kultury. V poslední době to kulturní historici dokládají na vývoji Finska, které se soustředilo na podporu muziky na všech stupních škol, protože přišlo na to, že zásadně mobilizuje tvůrčí myšlení. Důvod je jednoduchý, nejen sama hudba či jiná umění nám otevírají nové obzory, ale i spory o estetické otázky představují nejlepší trénink tvůrčího zacházení se symboly, gesty, rituály a rozdílnými faktory, které jsou pro současný komplikovaný provoz hospodářství stejně důležité a začasté důležitější (zvlášť v manažerských pozicích) než vědomosti o cenách, daních a zisku.
Kreativní lidé se vyznačují jasným konceptem budoucnosti, kterému věří, a právě ten přitahuje do země zahraniční kapitál stejně jako daňové úlevy. Kultura hraje ve všech zemích zásadní roli, protože je iniciátorem veškerých změn. V postkomunistických zemích má pak kultura iniciovat i duchovní posun od Východu směrem na Západ, na jehož prahu již několik let malátně přešlapujeme.
Naši situaci si můžeme zřetelněji ukázat na obsahu slova kultura a našem přístupu k němu. Slovo cultura v latině znamenalo pěstění, zušlechťování, a proto zprostředkování kultury bylo pokládáno za nejvznešenější poslání všech univerzit, které měly za úkol pěstovat vzdělání jak citové, tak rozumové podle starých helénských a hebrejských tradic. Helénská tradice kladla důraz na intelekt, hebrejská na opravdovost. Dnes by se dalo říci, že kultura je synonymum pro řád, a čím je tento řád složitější, tím je kultura vyšší.
Sociologové zase od roku 1871, kdy vyšla kniha Edwarda B. Tylora Primitivní kultura, definují kulturu jako souhrn norem a vzorců, tedy jako teoretický konstrukt. Díky tomu hovoříme o kultuře bydlení, kultuře právní, kultuře politické, kultuře podávání čaje, kultuře médií atd. Tak je tomu ve staré Evropě.
V Čechách a na Moravě či ve Slezsku je slovo kultura většinou používáno jen jako synonymum pro umění. A právě tento užší obsah slova kultura je na začátku její degradace. Jiné chápání tohoto slova na Západě umožňuje a vyžaduje od veřejnosti závaznější vztah ke kultuře jako vysoké hodnotě všeho, co nás obklopuje. Ve Francii a v Anglii je vztah ke kultuře dán dlouhou tradicí. U nás kulturu v důsledku zúžení obsahu toho slova můžeme snadněji chápat jen jako nějakou ozdobu či přívažek.
Skutečnost, že slovo kultura, jak ho chápe stará Evropa, u nás po roce 1948 postupně ztratilo svůj původní obsah, usnadnilo anektování našeho území k jiné, východní říši. Zbavilo nás kořenů, vyvázalo nás z tradice zušlechťování pod rouškou modernosti. S tímto modelem pracovali stejně obratně nacisté jako komunisté. Nacisté měli romantickou ideu Blut und Boden, krve a země, ale zároveň ničili vše, co mělo pevné kořeny a bylo léty vypěstěné. Komunisté zase slibovali beztřídní ráj a zároveň ničili jakýkoli projev vlastní pěstěné autonomie. Všechny tradiční spolky a organizace, které se léta podílely na zušlechťování našeho prostoru a mysli, byly zakázány a rozdrceny, jejich představitelé vyhnáni ze země, zavřeni či zabiti. Aby se tak mohlo stát, musel se nejprve změnit obsah slova kultura: všechny vysoké pěstované hodnoty musely být z kultury vyvázány. Kultura musela být jen uměním, činností pro volný čas. A média jen nástrojem k ovládání mas, proto dnes mohou být snáze jen nástrojem k vydělávání peněz. Smysl existence ve štěstí a svobodě jednotlivce, občana, jehož výrazem je právě vysoká kultura, založená ve všech oblastech (včetně prestižních médií) na tradici, se tu nikdy nemohl plně rozvinout. Neměli jsme na to čas.
Proto hlavním úkolem ministra tohoto resortu v České republice na počátku jedenadvacátého století je vrátit slovu kultura původní evropský obsah, a tím náš prostor připojit k Západu.
Teprve když se to nějakému ministru povede, vytvoříme u nás jeden z hlavních předpokladů k nastartování ekonomické konjunktury a přilákáme do České republiky kvalitnější a nespekulativní kapitál. Pak nebude konvertibilní jen naše koruna, ale i naše mozky. Současný veřejně proklamovaný přístup pana ministra ke kultuře je bohužel pouze malohokynářský. Nejspíš proto se v této nové roli může cítit jako degradovaný úředník. Může si za to ale sám. A přijme-li pan ministr roli volebního lídra sociální demokracie v Jihočeském kraji, bude mít na podstatnou práci v kultuře ještě méně času. A estetika našich volebních kampaní jeho vyjadřování o kultuře ještě víc zbanalizuje.
Autor je novinář a spisovatel.