Nic ze snímků, jež jsem na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti stačil zhlédnout (a že byly mezi nimi majstrštyky Wajdovy, Zanussiho, Godardovy, Arrabalovy, Kubrickovy, Rayovy, Jordanovy, Peckinpahovy či von Trierovy), na mě nezapůsobilo tak silně jako jeden černobílý, technicky krajně nedokonalý a vlastně veskrze diletantský fragment: hrubý, nesestříhaný, nesynchronizovaný filmový záznam z „procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a společníci“ (červen 1950). Ve Slováckém divadle jej během festivalu postupně, ve třech dvouapůlhodinových blocích představil režisér Martin Vadas, ředitel Národního filmového archivu Vladimír Opěla a několik historiků novějších českých dějin. Šlo o fragment zhruba pětihodinový, který pořídila Státní bezpečnost pro budoucí propagandistické filmové představení, pořízené z prvního grandiózního politického monstrprocesu u nás. K chystané show však z různých důvodů nakonec nedošlo: hrubý, nezpracovaný a nikdy nezveřejněný materiál ležel 55 let v archivu a jeho prvními veřejnými diváky byli účastníci Letní filmové školy.
I
A zde mne čekalo prvé překvapení: na všech třech produkcích plné Slovácké divadlo, které nejprve minutou ticha uctilo památku zavražděných obětí inscenovaného procesu a ve finále pak odměnilo potleskem závěrečnou řeč Milady Horákové, sotva odezněla z plátna. A přitom, což bylo vůbec nejpříjemnější zjištění, průměrný věk tohoto publika odhaduji na 18–22 let. Tu a tam, pravda, probleskovala mezi omladinou nějaká ta prošedivělá hlava, ale jinak byla mizivá účast „mé“ generace spíš zklamáním. Potkával jsem své vrstevníky spolehlivě na irských či amerických filmech, filmové klasice, postmoderně i komerci, na Peckinpahovi, Arrabalovi, von Trierovi, ale Horáková? „Nezlob se, to já nějak nemůžu – jo, bylo to svinstvo, to dávno vím, a co dál?“ Litoval jsem je a v duchu jim nadal mankurtů, kteří si nic lepšího než Grebeníčka nezasluhují. Připadali mi jako ti nejpovrchnější ze čtenářů detektivek coby četby na jedno použití: znají-li konec, už je příběh nezajímá. Přitom každý milovník dobré detektivky ví, že rozuzlení je na ní to nejmíň důležité: důležité jsou cesty k rozuzlení, dialogy, myšlenky, charaktery, jazyk, prostředí, doba. A hlavně: jak ta která vražda byla vůbec možná, co v lidské duši, ve společnosti nebo v jazyce ji umožnilo?
Přesně tyhle otázky kladl zmíněný triptych s naléhavostí většině „umělých“ děl nedostupnou. První, co zarazilo, byl jazyk: obžalovaní, soudci, prokurátoři, obhájci i svědci mluvili v jednom „režimu řeči“, monolitním jako žula Stalinova pomníku. Dialog mezi soudci a obžalovanými byl většinou pouze zdánlivý, kamuflovaný. Šlo vlastně – i v jazykové rovině – o jeden mnohohlasý monolog, amplifikovaný ještě tisícovkami rezolucí „rozhořčených pracujících“, svazáckých, sokolských (!) či dokonce pionýrských (!) organizací, kategoricky žádajících již v průběhu procesu „smrt zrádcům“ (ty krvelačné dopisy byly během produkce němě promítány na boční plátno a z fašizujícího slovníku obyčejných, bezúhonných občanů šel děs). Scházelo tu nápadně právě to, co je odjakživa podstatou každého soudního procesu: spor, pře o vinu či nevinu, svár jazyka prokuratury, jazyka advokacie a přirozeného jazyka svědků. Jazyk stalinských procesů „je fakticky zbaven jakýchkoli komunikačních rozdílů: obžaloba, obžalovaní, obhájci i novináři hovoří natolik stejným jazykem, že jejich promluvy by mohly být snadno zaměněny“ (Petr Steiner: Poetika politického procesu. Lustrování literatury, 2000). Ne náhodou byly nazvány procesy zpovědními: valnou část špinavé práce tu za prokurátory vykonávají sami obžalovaní, kteří kajícně přijímají jazyk obžaloby a jen jej odosobněle, jako by se jich to netýkalo, doplňují o další doklady vlastní hanebnosti. „Divadelní poetiku“ procesů lze proto přirovnat k té větvi absurdního divadla, jež vychází z Franze Kafky a jeho popisů odlidštěných mechanismů a odosobnělých hrdinů, kteří berou na sebe i reálně neexistující viny. Jsou možné i jiné filiace: „Z pohledu literárního vědce jsou zpovědní procesy jako Čechovovy hry: skutečný děj se neodehrává na jevišti, ale mimo něj… Tyto procesy nejsou texty v tom smyslu, že by pro jejich pochopení byla nejdůležitější jejich vnitřní struktura, ale spíš pretexty, záminky k vyvolání veřejné rozpravy, která jedním hlasem odsoudí obviněné.“ (Petr Steiner)
II
V čem je tedy jejich dramatičnost? Inu – v tom, že na rozdíl od inscenace absurdní frašky v regulérním divadle hrají všichni obžalovaní o vlastní život, a někteří z nich (Milada Horáková, Vojtěch Dundr, Jiří Hejda) i o zbytky vlastní důstojnosti. A také v drobných odchylkách od normy, v drolení a oprýskávání oné zdánlivě nerozborné stalinské žuly, jež se u nás ukazuje být mnohdy opukou či kamuflující sádrou. Skrytá dramatičnost procesů je v tom, jak drobnými nedopatřeními prozrazují svou pečlivě skrývanou režii a dramaturgii, jak hysteričtí žalobci (Juraj Vieska, Josef Urválek) a soudci (Karel Trudák) „nenápadně“ nahazují narážky svědkům i obžalovaným, co chvíli vypadlým z role – v těchto místech se žánr tragédie láme do tragikomedie. Proces s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem (abychom ze třinácti obžalovaných pietně připomněli jen ty vzápětí popravené) byl ovšem jedinečný v tom, že první velký monstrproces po sovětském vzoru se na řadě míst režii ještě vymykal z ruky (to je patrně důvod „trezorování“ záznamu). Aktéři totiž, navzdory důkladné osmiměsíční průpravě na celách, co chvíli vybočují ze secvičeného scénáře (vedle navenek klidné Horákové, jejíž skutečný nervový stav na lavici obžalovaných prozrazují pouze neustále pracující ruce, nejvýrazněji vystoupil z role starý sociální demokrat Vojtěch Dundr, který několikrát opravil, znejistil a usvědčil z bludu největšího Savonarolu tohoto procesu, vojenského prokurátora Viesku). Nebo mimoděk usvědčují soud z absurdity vynucenými výroky o emigrantské zlotřilosti takového Petra Zenkla (provozuje prý v Paříži nevěstinec pod krycím názvem Maryša, vypovídá horlivě další, později rovněž popravený svědek a konfident Josef Vávra-Stařík). Pocit absurdity zvyšuje i fakt, že mnohdy chybí obrazu zvuk, jindy zase jde zvuk bez obrazu a v jednom okamžiku dokonce na obraz vypovídajícího opata Anastáze Opaska je neuměle „napasován“ hlas jakešovsky tragikomického svědka Vávry-Staříka…
Suma sumárum: podaří-li se tvůrcům překlenout nesrozumitelná místa a (například titulkováním) doplnit chybějící informace o jednotlivých aktérech i pozadí krvavé tragikomedie, jež patří k nejhanebnější kapitole naší historie, vznikne dílo, jež bude obžalobnou silou srovnatelné s monumentálními dokumenty typu Lanzmannova Šoa.
Autor je teatrolog a publicista.