Programový obsah České televize se až povážlivě podobá náplni televizí komerčních. Nové programové schéma na tom mnoho nemění.
Co je služba v umění? Především všechno to, co je opakem kýče: boj proti nízkým pudům diváctva; odhalování nemravnosti; nebojácné přiznání krutých pravd; snaha o kvalitní organizování „širokého vkusu“; program ve velkém plánu… Co je posluha v umění? Všechno to, čemu říkáme kýč: posluha nízkým pudům diváctva; sentimentální pozlacování nemravnosti; zamlčování třeba i krutých pravd; zbabělost ve vynalézání a experimentu; výmluvy na „vkus širokého obecenstva“ a všechny ty bezplánovité tance bez charakteru.
E. F. Burian
Kdybych byl šéfem televize veřejné služby, nechal bych sedmdesát let stará slova E. F. Buriana povinně vyrýt nejen u hlavního vchodu do Kavčích hor, ale především bych se snažil vrýt je do mysli i duší všech, kdo jsou kompetentní za vysílání. Bohužel však většina toho, co se odtud vysílá, pozoruhodně přesně zapadá do definice kulturní posluhy, nikoli služby.
Zmizela hranice mezi seriózností a bulvárem
To se týká zábavy, publicistiky i dramatické tvorby, kde už snad definitivně zmizel rozdíl mezi seriály na Nově, Primě a na ČT 1 (kdo najde 5 rozdílů mezi uměleckou kvalitou Dobré čtvrti, nové Nemocnice na kraji města a Ordinace v růžové zahradě, nechť mi dá vědět; tentýž úkol v bleděmodrém ukládám divákům Reportérů ČT, respektive 168 hodin a Na vlastní oči, respektive Střepin). Samozřejmě, že z pravidla kýče tu a tam vystřelí světlá výjimka (nedávné Kukačky Zuzany Zemanové na ČT 1, natočené dle vtipného scénáře Olgy Dabrovské, daly na chvíli zapomenout na obvyklou víkendovou přehlídku trapnosti, rozvleklosti, scenáristické i režijní nemohoucnosti typu 3x s Miroslavem Donutilem atd.). Vcelku však platí, že je-li v téhle oblasti mezi ČT 1, Novou a Primou nějaký rozdíl, pak spíše v neprospěch ČT. Příznačně si v případě Kouteckého Občana Havla nechala neomluvitelně utéct příležitost v oblasti, jež byla donedávna jedinou legitimací její veřejnoprávnosti – v oblasti nebulvárních dokumentů. ČT sice dokáže na svém druhém programu poskytnout dokumentárně anketní nabídku výroků o kýči (Co se týče kýče, autoři Vladimír Czumalo a Zdeněk Jiráský oslovili mj. Miroslava Petříčka, Petra Pavlovského, Jaroslava Rónu, Dagmar Hochovou, Aleše Březinu, Jana Potůčka aj.), ale co je to platné, když jinde chrlí jak na běžícím pásu kýče vyrobené přesně dle definic pořadu. Mnohokrát bylo zmíněno, že jedním z příznaků kýče je útok na city už zvolením předem dojemného, atraktivního, emotivně silného námětu, který jaksi sám „hraje“ (Alpy jsou samy o sobě krásné, dramatické, tajemné, emotivní, stejně tak západ slunce, rozbouřené moře, kruhy v obilí, středověká magie, heydrichiáda prošpikovaná pikantními souložemi parašutistů nebo dojemná Goethova láska k Ulrice). Co jiného je ale například nejnovější, jakkoli filmařsky řemeslně slušně odvedená dramatická trilogie Vlny, už dopředu parazitující na tragédii tsunami, co jiného je většina dílů pseudodokumentární řady Třináctá komnata o údajných či skutečných trablech, které na sebe za nekritického obdivu a slovní vaty průvodců „odvážně“ odhalují celebrity (samozřejmě, i zde se najdou čestné výjimky, jako byl vzácně nepatetický díl o Jiřině Šiklové s Renatou Kalenskou), co jiného než kunderovská „slza nad slzou“ je citově vyděračská Pošta pro tebe? A co jiného než patetickým kýčem par excellence je nejnovější paskvil, parazitující na módním zájmu o magii, zvaný Detektor (kde se nám např. vážně tvrdí, že výbojný imperialismus Washingtonu je dán mj. vlastnictvím posvátné relikvie kopí, jímž bylo probodnuto Ježíšovo tělo)? Jistě lze namítnout, že ČT „menšinově“ zavedla i publicistické cykly, jež se snahou o kritické myšlení a o vtipnou demytizaci z definice kýče vymykají (Historický magazín; Historie.cz; občas i Kultura.cz; v poslední době i Divadlo žije nebo literární revue 333; dlouhodobě Nedej se, Šumná města a až na výjimky i Příběhy, resp. V zajetí železné opony – a zaplaťpánbu za vtipnou publicistickou inovaci, zvanou Burianův den žen!). Jenže: všimněte si obskurních předpůlnočních, popůlnočních, ranních či odpoledních časů, do jakých bývá většina z těchto významných výjimek z pravidla „sentimentálního pozlacování nemravnosti“ odsouvána.
Kost pro intelektuály
A všimněte si i prakticky nesledovatelné reprízovosti! Koncepce je jasná: v prime timu kýč, ponocujícím intelektuálům a fanouškům filmových klubů hodíme občas, aby nemručeli, nějakou tu kost.
Zvláště křiklavě se rozdíl mezi bulvárem a veřejnou kulturní službou smazává v zábavě: fakt, že ČT coby horkou novinku „nakoupila“ něco, co jako pokleslé odvrhla komerční Nova (Co týden vzal), svědčí buď o vkusu dramaturgie nebo o zoufalém nedostatku vlastní invence. Pořad Zuzany Bubílkové nemá přitom se skutečnou politickou satirou nic společného. Inteligenci v jejím humoru radši nehledejme, ale i při své pavlačovosti postrádá dvojí: improvizační lehkost (tedy někdejší hlavní devízu Šimkovu) a vlastní názor. Bubílková – ve snaze zůstat „vyvážená“ – pouze svou obecnou „kritikou politiků“ nadbíhá stejně obecnému hospodskému brblání nad politikou jako takovou (brblající čtenáři Aha! rádi zapomínají, že si tytéž politiky buď sami svobodně zvolili anebo volby už léta ignorují, čímž vlastně brblají sami na sebe – já osobně jsem se za politiky, které jsem volil, nestyděl dokonce ani při jejich účinkování v taškařici prezidentských voleb). Bubílková kritizuje vlastně všechno a nic, což politická satira z definice nesmí, má-li zůstat satirou: „vyvážená satira“ je stejný kulatý čtverec jako „vyvážená kritika“ a „vyvážený komentář“. Všechny tři tyto nonsensové žánry však Kavčí hory už řadu let alibisticky pěstují se zápalem, hodným lepší věci.
Autor je teatrolog, působí na FF UK.