Karol Maliszewski (1960) je básník, prozaik a literární kritik. Pracuje jako učitel na základní škole a na vyšší odborné škole. Vydal sedm básnických sbírek, tři knihy próz a tři knihy literárních kritik. Uvedené básně jsou ze sbírky Invaze (Inwazja, Kraków 2005).
Mariusz Apel (1974), původním povoláním ekonom, působí jako sportovní trenér. Žije ve Varšavě. Debutoval sbírkou básní Kočičí lebky (Koce lby, 2004). Ukázka pochází ze sbírky Kočkochvíle (Kotochwle, Nowa Ruda 2005).
Marcin Baran (1963) – básník a esejista, zakládající člen krakovské básnické skupiny bruLion. Debutoval v roce 1990 a doposud vydal deset básnických sbírek. Uvedené básně jsou ze sbírky Milostná snažení (Zabiegi milosne, Kraków 1996).
Karol Maliszewski
Ještě včera říjen
Z hub rovnou na hřbitov,
v lese je pusto, keře jak svíce
planou, rudé listí opadává na mezích.
Teplo je, stále je teplo – ve svetru
mezi hroby, s kudlou proti neviditelnému
bodláčí; vedle na zábradlí
odložená bunda. Jsem tam, kde jsem,
hrob zarostl, auto znehybnělo,
nad lesem rozpačité pokusy
slunce o existenci. Vítr sklání
a ostří vrcholky smrků,
aby přibil nebe k zemi
a připoutal ho navždy.
To jsou Soví hory
To jsou Soví hory
(název trochu sporý,
ukradený Němcům)
a to jsem já, nápis,
jizva ostřím žuly.
Štěrk skřípe pod botami.
Tak je tomu, když se nitrem
valí proudy vod
a vy neslyšíte
hlasy za zdí;
jenom šumění a mlha.
Mlha voní bramborovým polem,
vítr vládne všemu světu kolem;
a já nemohu spočinout
a já nemohu vydechnout
jako pták, jestřáb měsíce,
jež dodnes v nebi slaví se,
a jitro s prvním mrazem
ho opět proklejí.
A ty jdeš a píšeš.
Nikdo to nečte.
Předzvěst
Vždyť jsou to hroby, mumlá si
dítě, nemluv tak o horách;
neseme žebřík k vysoké
hrušni, jabko se hnilobou
chrání před mrazem;
vždyť je to hřbitov, podívej,
táto, na ty mraky, kostlivec
honí kostlivce a jezdec
bez hlavy; hory (od hroby)
zdrobnělé, zdrobnělé;
parní lokomotivy zapadly
v poli po osy, až po rez.
Za zády hlas zpoza obrazu
ukřižovaného, kněz má
mikrofon; vždyť je to město
vyvstávající ze země.
Mariusz Apeel
Polarizace
Zima povolila a uvolnila si korzet. Ještě včera tuhly polyamidové bundy mrazem. Ztvrdla i žvýkačka, sotvaže jsme otevřeli ústa, abychom vyloudili pár nesourodých zvuků. Na zastávce kdosi vypráví obsah filmu. Slova ulpívají v paměti jak špína
za nehty (posypový vůz se zvolna sune kolem). Moc se toho celkem neděje: sníh získává patinu. Auta ho rozstřikují na šaty chodců. Spolu s ním cáká i bláto. Bloumám kolem a hledám nějakou zkratku: mezi dvorky a paneláky na sídlišti. Ursynovský labyrint končí happy Indem. Konečně chodba. Ve výtahu volím patro podle informační tabulky pro nevidomé. Den zvolna hasne jako pohyby tanečnic na Degasových obrazech.
Playback
Pohovku nelze rozložit, takže svých 175 cm musím srovnat napříč a zlomit se v několika bodech. Džin uvězněný v krevním oběhu nesplnil očekávání. Bojím se ztráty schopnosti pohybu (kromě jiného), bytostné nehybnosti v nejvyšším stadiu. Místo peřin fotky: západ slunce umocněný obzorem. Tehdy jsme všichni chodili do školy nadopovaní sušeným mlékem. Telefon drží krok s budíkem, což dokazuje, že moje domněnka je nevhodná a nepřesná. Myslíš, že tě budu navždy nosit v srdci jako první džíny koupené v Tuzexu? Zbytek je obsazen: někým, návyky či prací. Zvenčí nevypadám příliš zajímavě. Na dvorku popelářský vůz bratří Strachů zbavuje jitro ticha. Zavírám před tím oči.
Šedé a ještě šedší
Tady jsou šikovné ruce zbytečné, vystačí řetěz událostí. Klubko nervů se smršťuje, div se neudusím. Nesedám si, protože vím, že na příští zastávce u onkologické kliniky nastoupí houf stařenek, které si vynutí místo na stání (bude to jejich vina). Omyl. Jedu načerno a dívám se z okna, jako by to byl příkaz a ne důvod k lhostejnosti. Lidé vyvržení z autobusu vstupují do města jako do sněhu, až po kotníky. Přibližují se krok za krokem, kousek po kousku.
Marcin Baran
Rozporné fragmenty naplnění
Počátek (co bylo před počátkem?) je
samozřejmý: dýchám a vyměšuji, nahoru a
dolů. Kysličník uhličitý a nestrávené zbytky.
Potom musím mluvit, bezejmenná matka mizí,
přestává být matkou. dřevěné kostky,
polštář, kráva – také na něco čekají
a objevují se s prvními zoubky.
Mohu se dívat, pokud se vůbec nesnažím
vidět všechno. Neviditelné paprsky
črtají asfalt, objímají sutany, svírají
kopretiny: odtud pramení stesk po
stříbrné figurce tanečnice. Mnoho věcí je
už hotových, je třeba toho využít. Musím
o čase uvědomit odpovědná místa (kdy
je čas skutečný?), aby cinkal mincemi,
kladl rty na rty a s nadějí si obouval
levou botu na levou nohu. V tu chvíli se rodí
úmysl všechno změnit. Co se však stane
po obutí levé nohy do pravé boty, nevím,
protože dál než za pouhý opak má vzbouřená
představivost nesahá. Vnímám nejvýš to,
co mohu slyšet, jsem posluchačem mravních
ponaučení („dobrá hudba nestárne“).
Mám rád slabé párky, když vnikají do měkkých
rohlíků, až kolem stříká kečup. Jsem ještě
tím i oním, dělám to i ono, ale bez nadsázky,
když pavučiny explodují mezi sklenicemi
okurek a oknem. Kašlu, ohlížím se za
bledými slečnami se skrývanou touhou,
jsem zahořklý, spím. Ó ano, velmi
mnoho spím (že by cukrovka?), takže
nehřeším. Ale i hřeším, protože nečekám
na příchod Pána a pak mám cizoložné sny.
Ještě nevím, do které strany vstoupit,
přestože mám jisté sympatie, ale přece
tady nejde o pití vodky. Takže spím,
jím polévku a vtipnou kaši. Ačkoli tam mám
kořeny, nemám rád domy z cihel nasáklých
mastným kouřem, píšu však o nich pěkné básně.
Je to, jako bych onanoval: určitě ne
láska, ale je to příjemné. Jsem strašným
a starostlivým otcem, připínáčky připevňuji
Marilyn, čtu, žiju cizí život.
Ze setrvačnosti žárlím a podvádím, všechno
je jinak. Není dobré, když se báseň
změní v popis, ale každé
umírání má své prokletí. Naplňuji
naplněním prázdnou dutinu úst.
Mystická relace
Již nás pouze zlomky sekund
dělí od objevení se stigmat
na rukou všech obyvatel
planety. V čase odkládání květovaných
šatů, kdy nad námi vznikají
krůpěje světa, je země holá
jak popraskaná kůže. Kam se díváš?
Přece nehledíš na
chvějící se rty nebe, skládající
modlitby ze zapomenutých slov?
Na stehna tiše vrůstající v hýždě?
Na skalpely, vojenské čepice nebo jiné
instrumenty. Z náhodných doteků,
z každodenních důvěrností se rodí
Pan Mucha s plánem. Smutky a semena
ukládá do mořské soli, zrzavé
vlasy pod slupkou pomerančů.
Ve stínu krávy se chystá spolknout
ty, kteří potřebují ďábla,
aby uvěřili. Dlaní chladnou zvenčí
a horkou uvnitř odháníš cosi,
co je smrtelné. Dobře vím, že
jsi někde jinde. Pomalu umírám.
Nastávají potíže s veřejným
fotografováním muže a ženy
nebo jiné trojice. Ovzduší praská
jak lámající se kosti. Pouze nápis Luštice –
město sexu a byznysu v nás vzbuzuje jistotu,
že jdeme správným směrem. Jak,
kvůli čemu a proč? Jak to dopadne,
můžeme vytušit na vlastní kůži.
A už se ráno
A už se ráno
budí svěží,
třebas s mírnou kocovinou.
A už se ráno
holí a sprchuje
a kolínskou si osvěžuje tváře.
A už si ráno
smaží vejce na slanině
a vaří silnou kávu.
(Včera jak bez ducha vstává v šatech
a neví, kde je.)
A už si ráno
nedbale váže kravatu
ladící s barvou řas a prádla.
A už si ráno
prohlíží nový psací stůl a ujišťuje se,
zda je led v ledničce skutečně krystalický.
A už se ráno
rozvaluje ve fotelu a s uspokojením
odříkává slova zapomenuté modlitby.
(Včera s funěním vylézá z pelechu a strká
hlavu pod kohoutek se studenou vodou –
kohoutek s teplou není.)
A už si ráno
vymýšlí, jak si udobřit včerejšek,
ale včerejšek celý rozechvělý a zpocený
běží po schodech nahoru, vytahuje
osmatřicítku, rozkopne dveře
a střílí jak smyslů zbavený
a zabíjí ráno –
a kdo ví, jestli ne smrtelně.
Signály dne
Šílenství v hlasech ptáků ve čtyři ráno.
Doba, kdy umírá žaludek, protože je
opět teplo a kůže připomíná čím dál víc
promaštěný papír po svačině. Holubi velcí
jako orli kálí na schody mokré od potu
hubené domovnice. Hlasitý vesmírný lomoz
je způsoben převracejícími se těly spících. Tlustý
chlap ve špinavých plandavých kalhotách hlídá
s vlčákem smetiště a dvorek. Pružné pyramidy
květů bezu se mužně vystavují palbě deště,
aniž by uronily jediný plátek. Střídám kanály
a jsem z toho smutný. Sliz ve všech podobách
a odstínech víří vzduchem. Herec a vrah skáčou
po zasněné obrazovce, z níž proti vám vyrážíme
v mechem obrostlém tanku.
Vybral a přeložil Jiří Červenka.
Miroslav Tichý (nar. 1926) prožil po násilně přerušených studiích na pražské Akademii převážnou část totalitní doby jako invalidní důchodce v moravském Kyjově, kde vlastnoručně vyrobenými aparáty zachycoval půvaby žen svého maloměsta. Výsledkem několika desetiletí práce je nepřeberný archiv snímků neotřelé a nezvyklé krásy, který mu v pozdním věku vynesl zahraniční uznání, pomalu doznívající i do jeho vlasti.
Rejstřík Tichého námětů je téměř monotematický: ženy na koupališti, ženy na zastávce, ženy v oknech, ženy na ulicích. Mladé i starší, ztepilé i kypré. Ale styl a obraznost jeho snímků nasvědčuje tomu, že moderní umělec svůj námět podřizuje svému chápání. Podmínky si k tomu ve své autostylizaci moravského Diogena vytvořil až dokonalé.
Tichého bezelstný nezájem o klasické fotografické imperativy a neobvyklý cit pro ženské tělo i kouzlo okamžiku daly vzniknout dílu, které se svou nevtíravou, citlivě naivní i malířsky rafinovanou erotikou, smíšenou se středoevropskou melancholií, řadí k nejzajímavějším korpusům v dějinách nejen českého umění.
Tvrdit, že Tichého dílo je jeho životem, znamená redukovat jeho výjimečnost. Tichý se svým dílem nesnažil obracet soukromé ve veřejné, ani naopak. Stále žije svůj život, v němž tradiční rozdělení nehrají roli, je stejně voyeurem jako prorokem, pobaveně pozorujícím vše kolem. Jeho fotografie ukazují svět, který není obrazem, nýbrž odrazem jednotlivých okamžiků a jejich nedokonalých ozvěn.
Pavel Vančát