Opřen loktem o mrak?

Do prostoru druhé básnické knihy Jiřího Kotena se vstupuje básní-prologem Aby dům…Tato báseň sbírku otevírá, v jistém smyslu ji ale také může odemykat – považujme zde „dům“ za symbolický příbytek poezie, který autor bude obývat jen tehdy, pokud dostojí kritériím, která sám postuloval; je textem-obydlím, myšleným trojrozměrným prostorem, jejž nesmí opustit, pokud chce dostát svým vlastním nárokům. Vezměme tedy v potaz částečně i prizma, které Koten vytvořil. Požadavky, jež na sebe klade, nejsou malé, vždyť píše: „aby byl dům domem, musí snést všechna kominická vyšetření“.

Sbírka Aby dům je uspořádána do tří „volných oddílů“. Z počátku (část Dům) je dům ztvárněn jako existenciální prostor. Je zaplněn subjektem, a ačkoliv ten se někdy pokouší proniknout k jinému (motiv fotek, dopisů), „cesty“ směřují především k němu. Dům se stává jakýmsi zrcadlem, subjekt přichází k sobě (nejde ale o korespondenci vnitřního a vnějšího, spíše o samotu, která umožňuje kontemplaci) – nezhlíží se však, pohledem do sebe naopak vniká. V první, iniciační básni (První noc v domě) vystupuje do podkroví, tedy do místa, z nějž je možné obhlížet, zároveň je ale převrácena opozice „nahoře“ – „dole“ (motiv pekla), implicitně se tak spouští do spodních pater sebereflexe. Zpytování vlastní existence, výčitky, nelze si uniknout v netečném prostoru („Zrcadla jsem pověsil vysoko, abych se/ celý den neviděl.// A přesto: klidné hladiny skleněných výplní/ odrážejí mou tvář…“). Občas zdání samoty. Kotenovy básně se noří v jemnou melancholii, v podzimní smutek, pocity jsou vyjádřeny tlumeně, avšak přímo. Subjekt bytuje v každodenním a současně tak trochu mytickém prostoru; čas v domě běží, zároveň ale jako by stál, tematizováno je životní bezčasí, invariantní křivka žití („Z rádia chrčí tenisový přenos./ Na střechu podává dešťová voda./ Podzim si postavil z kaluží pevnost./ Nekonečný den: servis, pak výhoda/ a znovu shoda…“).

V milostné lyrice (Michaela v domě) se pak dům otevírá druhému, konkrétnímu, pojmenovanému aktérovi. Ani tehdy však „sebe­středný“ subjekt ze scény nemizí. „Druhý“ je snímán zvnějšku, nemá tvář, skutečně se odhaluje jen jeho jméno. Do všednodenních mikrosituací vniká tíže i humor – ten hlavně v podobě rádoby laškovného erotična. To, co lze jednou ještě pokládat za lehce hravé, ale jindy vyznívá poněkud nejapně („…A ještě se dívám:/ lakuješ si na nohou nehty v hlubokém předklonu;/ zadeček nahoru vyšpulený – docela jako ten,/ kdo právě objevil v koberci desetník…“). Milostné verše do autorovy tvorby nevnášejí nějaký zvláštní, podstatný rozměr, lépe by snad bylo zůstat v domě sám…

Jaký je Koten žertéř, nám ovšem předvádí teprve v poslední třetině knihy (Všechny přístupové cesty), v lokalizovaných a časově ukotvených momentkách. Nad první básní sice vyvstane otázka, zda se spíše než o parodii nejedná o nepodařené epigonství – Borkovcovy básně Pantograf 0.05 ze sbírky Polní práce. Ne vždy existuje naprosto jasná hranice mezi tím, co autor mínil vážně a co ne, nicméně se domnívám, že z většiny textů vyzařuje distance od zobrazované skutečnosti. V těchto groteskních, někdy parodických básních se objevují směšné skřípavé kontrasty, komické, absurdní děje („Pak náhle kmit, hnutí, let nenadále./ A poplach. Já řek sova, tys řekla výr./ Zmatek je dlouhý: trvá i pak, v lokále/ kde velký pes břinká fugu na klavír…“); chvílemi Koten parodicky užívá prvky poetiky (dynamizující výčty, rytmus, kumulace vjemů, absence sloves) pozdních textů Petra Borkovce, místy paroduje jejich atmosféru. Jeho pokusy ale občas působí příliš toporně; to je případ básně Dvě v linkovém autobuse, básně groteskní samotnou autorovou snahou.

Zatímco do závěrečného oddílu autor umístil výrazně situační, dějové, deskriptivní texty, často sestávající z čtyřveršových či dvojveršových rýmovaných strof, v prvních dvou oddílech naopak převažují básně uvolněné, nerýmované, komorní. Veskrze je tedy možné vysledovat dvojí poetiku. Kotenova poe­zie není obrazivá, autorova obraznost je střízlivá a pročištěná. „Noc, neúnavný tambor, hučí// jako bubny všech praček ve veřejných prádelnách“ – předmětnost, každodennost, do níž je subjekt zasazen, zasahuje i do tropiky (která se na těchto kvalitách podílí). Koten preferuje přirovnání, volí běžné genitivní metafory (modřina soumraku, jelito krve,
žiletka svědomí), jež násobí konkrétnost zobrazování. Z prostoru občas vystupují věci; škoda, že je častěji významově nezatížil tak jako v básni Druhá noc: „Na skříni jsem uviděl váhy zlomené v rameni.// Co teď zbývá/ než přestat vážit a nahýbat se jen v tu stranu,/ kde nesvírá bolest výčitek.“ Napětí je patrné tam, kde lze za efemérním okamžikem a časoprostorovou situovaností pocítit zakoušení hlubšího, neprchavého („Chtěl jsem si potmě mluvit pro sebe, ale hned první/ slovo zůstalo vyděšeně přitisknuté/ jazykem na zuby.// Když jsem pak v pokoji rozsvítil,/ bledé můry splašeně létaly od okna k oknu,/ jako by naráz zcizily andělům/ všechna naléhavá proroctví.“). Alchymie řeči je tomuto autorovi zcela cizí. Řečí nevymršťuje za hranice vyslovitelného. Koten je kultivovaný; objevný a vynalézavý však není. „Tiše šumí“: vyhýbá se efektní obraznosti, což sice spoluvytváří jeho fikční svět, „poe­tika každodennosti“, kterou vytvořil, však může unavit. Epiteta constans a přirovnání typu „…mít paměť jako právě ten slon,/ který dovedl Hannibala do Itálie“ příliš nerozechvívají.

To, co na druhé básnické knize Jiřího Kotena rovněž upoutává, je tvůrčí proměna, ke které došlo ve srovnání s jeho debutem (nakladatelství CKK Sv. Vojtěcha, 2001). Ve zcela marginální prvotině Přebohaté hodinky pradědečka Emila se pokoušel vytvořit zvláštní mikrosvěty, zachytit pominulé, snažil se, aby světem jeho básní prosvítalo tajemné a fantastické. Zůstalo však jen u intence. Naproti tomu ve druhé sbírce dokázal vystoupit ze sebe, záměr přetavit ve slovo, které ho dokáže zvnějšnit, skutečně zpřítomnit druhým (jedno z kritérií básně-prologu, implikované verši „Aby byl dům domem, musí si zachovat chladnou hlavu,/ ať je vevnitř třeba na Etnu roztopeno.“). Kotenova druhá sbírka (prvním a druhým oddílem) náleží k linii nestylizované, negestické, komorní poezie, která dominovala v devadesátých letech. K některým básníkům by mohl být vztahován i kvůli motivu domu, kvůli uzavírání děje v interiéru (i když se tento rys netýká celé sbírky). Tuto spojitost však považuji pouze za vnějškovou, motiv domu je totiž v Borkovcově Ochozu nebo v Kolmačkově knize Viděl jsi, že jsi sémanticky nesrovnatelně bohatší.

Koten by chtěl ve chvíli vytržení svou poezií (respektive v ní) „otevřít zemi, kámen i věčnost“, „unést jakékoli souhvězdí“. Povedlo se mu být básníkem, který si „při psaní opírá loket o mrak“? Ačkoliv je z těch, jejichž tvorba je zatížena významem, vůči těmto nárokům zůstal jen napřažen. Projevil se však jako autor, který dokáže posouvat vlastní hranice.

Autorka je bohemistka.