mimo kánon

Do konce srpna probíhá v královéhradecké Galerii moderního umění pozoruhodná výstava Opomenutí mistři. Představuje tvorbu umělců a umělkyň, kteří se netěší zájmu veřejnosti, nejsou vystavováni a zapomněly na ně i dějiny umění. Kurátorský tým se ptá, „proč se některé výtvarné umělkyně a umělci proslaví a jestli je pozice v kánonu skutečně jedinou formou uměleckého úspěchu“. Jak se dočtete v textu Davida Bláhy, výstav, které se snaží tuzemský kánon výtvarného umění vyprávět jiným způsobem a axiologické soudy o vysokém a nízkém umění nahradit diverzitou, v posledních letech proběhlo více. Na radikálně novou formulaci kánonu nicméně stále nedošlo.

Koncept „opomenutého mistrovství“ nás zaujal a inspiroval k tématu tohoto čísla. Nemáme ambici teoretizovat o nevyzpytatelnosti, nahodilosti či mocenské roli kánonu, nechceme jej přepisovat ani doplňovat prázdná místa. Chceme pouze představit několik tvůrců a tvůrkyň stojících z různých důvodů mimo pozornost, kterou si přesto – alespoň podle autorů a autorek tematických textů – zasluhují. Jejich výběr není nijak systematický a vychází spíše z osobních preferencí a libůstek lidí, kteří se na přípravě tématu podíleli.

Teatrolog Jan Jiřík představuje Vladimíra Gamzu a první českou divadelní komunu. Hudební publicista Petr Ferenc píše o „komprovizačním“ duu Jiřího Durmana a Miroslava Posejpala, kteří toužili „zahrát všechnu hudbu světa“. Filmový kritik Jan Kolář se zakoukal do tvorby dokumentaristy Jindřicha Fairaizla. Komparatistka Kamila Schew­czuková se bavila u „nečekaně drzého“ Deníku Vlasty Hustákové, dospívající na přelomu desátých a dvacátých let minulého století a odhodlaně čelící otravným nápadníkům. O několik let později ponořil ruce do říše mrtvých Josef Kocourek, jehož tvorbu v kontextu podkrkonošského spiritismu představuje básník Jaromír Typlt. V recenzi Josefa Kroutvora ml. a v rozhovoru s literárními historiky Pavlem Kořínkem a Michalem Jarešem se věnujeme „čtivu“, respektive meziválečné žánrové próze a jejím neřestem, včetně šerifů a plavkyň. A těm, kdo nepatří mezi bohemisty či pamětníky literárního života raných devadesátých let, připomeneme jednoho z nejoriginálnějších českých postmodernistů Petra Rákose.

Mimo to bych vás ráda upozornila na ob­sáhlou reportáž Michala Špíny a Alžběty Medkové z protestů v Srbsku a samozřejmě také na (už druhou) letní literární přílohu – která, jak bych asi měla zdůraznit, s tématem čísla nesouvisí, a pokud ano, pak ne záměrně. Najdete v ní současnou poezii, kterou pro vás vybral kurátorský okruh platformy Psí víno.

Ať už patříte k těm, kdo vědí, že je „nutno psát zprávy v nouzi a beznaději, v neštěstí a samotě a házet je do vln“, nebo jste fanoušky populáru, případně přitakáváte Vonnegutovu samoukovi, jenž „často dosáhne znalostí, které kromě něj nikdo nemá“, přejeme vám příjemné počtení i druhou půlku léta. Vězte totiž, že „havrani odlétají v závislosti na sezóně. Pak se vracejí a také sníh padá věčně a ledy každoročně tají.“