Rozhovor s J.-L. Godardem
Vybrané úryvky z rozhovoru s francouzským režisérem Jeanem-Lucem Godardem o budoucnosti kinematografie pocházejí ze zvláštního čísla Cahiers du cinéma z dubna 2000 a jsou upoutávkou a provokativním naladěním na právě vycházející knihu J.-L. Godard: Texty a rozhovory.
Existuje film mimo sebe sám? Co spojuje film s tím, co na první pohled není filmem? Je digitální obraz ještě kinematografie? Jakou roli hraje v současnosti sál, video atd.?
Tyto otázky vás opravdu zajímají? Když pracujete v časopise, jste pouhým redaktorem, nebo mám chápat tuto funkci v latinském smyslu slova anima [jde o nepřeložitelnou slovní hříčku francouzského slova „animateur“, která etymologicky vychází z latinského výrazu anima – pozn. red.]? Jsou to otázky, které si opravdu kladete, nebo je to jen kvůli bytí, abyste hrál stejnou hru jako v televizi? Hlasatelku nezajímá, co říká Jacques Chirac, a jeho nezajímá, co říká hlasatelka. Je pro mě záhadou, proč se stále mluví o kinematografii v denících jako Libération, Le Monde a jiných. Nevím moc dobře, co lidi zajímá. Televize není záznam. Díváme se na obraz jako v kině... Měli bychom se ptát, proč je stránka hranatá a ne kulatá. Jednoduše bych řekl: kinematografie, v níž jsem byl vychován, už není, co bývala. Novou vlnu tvořili tři nebo čtyři lidé a pak dalších patnáct, kteří později dělali něco jiného. Objevili jsme svět, o kterém nám nikdo neřekl. Nikdo nám neřekl o Hitchcockovi nebo o Beckerovi, ale o Chateaubriandovi nebo Flaubertovi ano. Tento svět byl relativně záhadný. Byl to jedinečný okamžik, což ale neznamená nadřazený: byl to osamocený okamžik. Novou vlnu tvořili filmoví jedináčci. Francie měla tradici kritiky v čele s Dellukem a surrealisty. Jinde také byli chytří lidé, vysokoškolští vyučující, ale málo kritiků. Podle Langloise je promítání filmů stejné jako jejich natáčení… Mluvit o filmu je jako ho dělat. To, co říkám, není nostalgie, ale dějiny. Je zarážející, že se dnes nemůžete bavit o filmu, aniž by se řeklo „fungoval“, „nefungoval“, „vydělal tolik“! Když Rohmer natáčel černobíle Berenice na 16milimetrový film, měl dvanáct diváků a nemyslel na úspěch či neúspěch.
Když jste byl kritikem, kinematografie byla oproti jiným uměním v menšině. Dnes je středem pozornosti a všude září. Prolíná se hlavně s výtvarným uměním atd. Pohled na kinematografii se změnil...
Možná je důležitější to, co se o ní říká. Odstraňte text a uvidíte, co zbude. V televizi nic nezbude. Když se dívám na televizi, dívám se bez zvuku. Vidíme gesta, rutinu hlasatelek, ženu bez nohou, hýbá rty, dělá stále to samé a čas od času ji vystřídají obrazy takzvaně ze světa. Druhý den je stejná, jen text se změnil. Musel by být pouze text: jako v rádiu. Čím více chceme změnu, tím více je to stejné. Vědci jsou silnější než ostatní, protože se baví o něčem, co mají společného. Můžeme udělat to samé s filmem: je to zobrazení světa. Když natočíme kytku, lidi si řeknou: „hele, je to kytka“, je tam konsensus… To by nám mělo umožnit bavit se o tématu, a ne na téma. Ostatně skutečný Freudův text je vždy „o“: o Doře, nikoli „na téma“ Dory…
Zajímáte se o digitální technologii?
Samozřejmě, ale nevidím důvod se o tom bavit. Proč se tolik mluví o internetu? Proč o tom najednou tolik mluvit? Jsme donuceni si myslet, že digitální technologie je spojena s daty, s číslicemi atd. Zajímal jsem se o všechny nové možnosti jedině proto, že neměly daná pravidla. Zapomnělo se, jak staré francouzské filmy byly uzavřené ve svém prostředí se svými pravidly, jako kdyby se musel budoucí spisovatel zapsat do obce spisovatelů a naučit se psát. Pro novou vlnu byla daná estetická pravidla špatná. Šestnáctimilimetrová kamera a kontaktní zvuk byly žádoucí. Zvuková aparatura v té době zabrala celý kamion. Nedělejme rozdíly: film má být promítán a distribuován podle svých možností. V případě videa nelze mluvit o promítání. Pravý obraz, skutečný text jsou tvorbou. Časem začala být distribuce důležitější nežli tvorba. Vyrábělo se kvůli distribuci… Ve dvacátém století se hodně aplikovalo a málo vymyslelo, kromě výroby mrtvol ve velkém.
Digitál umožňuje natáčení s malým štábem.
Co to je malý štáb? Pro Američany to znamená sto padesát osob. Pro Clauda Millera osmnáct osob. Cassavetes mohl natočit Faces na digitál, ale obraz by nebyl tak hezký. Nikdo se nesnažil tak jako já přiblížit video pikturální tradici, ale moc se mi to nepovedlo. Určité dánské filmy měly úspěch. Mám moc rád Idioty, ale Rodinná oslava je jen průměrná.
Jaký jste divák? Chodíte do kina často?
Trochu sleduji novinky. Díky trailerům nemusíme ty filmy ani vidět. Občas se jdu na ně podívat, ale je to hřích. Viděl jsem Matrix, nějaké špionážní filmy atd. Mám radši špatný americký film nežli špatný bulharský film. To platí pro všechny státy na světě: Němci mají radši špatný americký film nežli špatný německý film. V americké kinematografii je přece minimální souhra mezi schopnostmi a sledovaným cílem.
Vlastníte DVD?
Ano, ale zatím jsem se nedostal přes menu. Nejsem schopen si pustit film. Dálkové ovládání je moc složité. Nespěchám, naučím se to. Anebo bych si najal holku schopnou ovládat DVD, internet a počítače. Od určitého věku patříme k jiné generaci. Ty proslovy kolem DVD už mi trochu lezou na nervy…
Viděl jste Hvězdné války?
Ne, je to moc hloupé a ošklivé. Byl jsem se podívat na Johance z Arku [film Luca Bessona – pozn. red.] ze zájmu o historii. Ale není v tom špetka talentu. Měly by se srovnat některé záběry z Johanky z Arku se záběry z jiných filmů, v nichž je vidět talent. Dnešní auta nemají tak propracovaný vzhled jak kdysi. Dnes je navrhují počítače. Přece jen potřebujeme tvůrčí činnost, protože každý tvůrce přidá svůj detail k výslednému tvaru. Kdysi byla tvořivá práce vidět všude: Renault nebyl Citroën. Je to dobré? Je to špatné? Nevím.
Rozhovor vedli Emmanuel Burdeau a Charles Tesson v Rolle u Ženevy (Godardovo bydliště) 22. 3. 2000.
Přeložil Cyril Sajch