Dokonalé zvládnutí techniky mediální manipulace, které se někdy podle amerického vzoru říká vrtění psem, v poslední době předvedlo ministerstvo vnitra ve spolupráci s dalšími bezpečnostními složkami a také důležitými médii, včetně ČT. Třiadvacátého září „vybuchly“ v prostorách stanice metra Náměstí Republiky v centru Prahy a ve vlaku na nádraží v Kralupech nad Vltavou nálože teroristů. Jen v Praze bylo usmrceno 15 lidí, 22 bylo těžce zraněných, celkem výbuch zasáhl 189 lidí. Organizátoři nás v médiích začali přesvědčovat, že historicky největší protiteroristické cvičení v historii Česka bylo nutné pro secvičení záchranářů a bezpečnostních složek. Možná, říkal jsem i tehdy, ale hned mi také blesklo hlavou něco jiného. Hrdinská asistence ministra vnitra a premiéra u zásahu za přítomnosti kamer se jim zrovna v té době velmi hodila. Měla jim určitě pomoci napravit si obraz u veřejnosti, poškozený zpackaným policejním zásahem proti technařům koncem července. Vtip celé teroristické show jsem ale docenil až v tomto týdnu, kdy Bezpečnostní radou státu prošel několikrát odkládaný Národní akční plán boje proti terorismu. Zpravodajské služby by podle jím navrhovaných opatření měly mít nově přístup k informacím například z leteckého provozu, sociálního zajištění, zdravotního pojištění, z financí a bank. Policie by dostala možnost vypnout mobilní sítě v případě krize a provádět odposlechy až s dodatečným povolením soudů. A tak dál. Kdo by s takovými opatřeními nesouhlasil? A zvláště tehdy, když Česká televize zprávu o rozhodnutí Bezpečnostní rady státu podmaluje obrázky z „opravdového“ výbuchu na místech, která všichni dobře známe?
Filip Pospíšil
Obrana revizorů – zněl by asi název této glosy, kdyby se do ní pustil vytrvalý obránce těch nejnepochopitelnějších a často zdánlivě protivných jevů G. K. Chesterton. Pražský revizor sice není jev, spíše zjev, tradičně vnímaný jako nepříjemný, arogantní, chlapík, který rve nebohému anglickému gentlemanovi z rukou jeho cestovní pas, a útočí tak na jeho nezadatelná práva, garantovaná ve vyšší instanci samotnou královnou. To je jeden obrázek. Na druhém si revizor černého pasažéra pražského metra podává ve volném stylu, případně ho podrobuje ne dvakrát uctivému výslechu. Revizor jako hrdina všedního dne stál zkrátka dlouhá léta někde na půli cesty mezi taxíkářem a propuštěným agentem StB, který s chutí masíruje své spoluobčany. Zvyk je totiž železná košile. Například zvyk vidět takto revizory. A to i přesto, že je tomu již nejméně rok, co se nám před očima proměnili v asertivní a trpělivé sympaťáky v modrých bundách, kteří dokážou s anglickým gentlemanem pohovořit v jeho rodném jazyce, aniž by ho automaticky inzultovali. Zato sami dostávají co proto. Dvakrát jsem v poslední době viděl jakési hulváty bez lístku, jak si na dojemně bezbranného strážce mravnosti (jízdu bez lístku osobně pokládám za nemravnost) otevírají hubu, a to zeširoka. Revizor – černý pasažér. Postavy zůstávají, jen si prohodily role. A za slušnost se stále platí stejně jako za necvaknutý lístek.
Jan Machonin
Edison nebo Křižík – abychom jmenovali dva z celé galerie podobných – se na vrcholu svých životů dočkali značného majetku, a tedy i všudypřítomné závisti. Přesto nevstoupili do historického povědomí jako pracháči, ale jako vynálezci. Také Viktora Koženého stejně jako Vladimíra Železného lze řadit mezi vynálezce. Mezi osobité novátory ve zcela osobité éře devadesátých let. První z nich nepochybně rozhýbal kupónovou privatizaci. „Jen víc takových Kožených!“ pochvaloval si tehdejší premiér, který z toho měl největší politický užitek. Vynalézavost nelze upřít ani Vladimíru Železnému: za hubičku, navíc jen symbolickou, pořídil Novu, a než jsme se stačili rozhlédnout, učinil z ní velkolepý stroj na peníze. Pak ovšem oba vynalézaví ztratili schopnost rozlišovat poctivé od nepočestného, takže jim nakonec nezbylo než hledat bezpečí. Jeden na Bahamských ostrovech, druhý nejdříve v senátorské, pak v europoslanecké imunitě. Koncem minulého týdne se jejich přístavy ukázaly jako nespolehlivé, Kožený čeká na vydání americké justici, Železný s pravděpodobností, která se blíží k jistotě, stane nejméně ve dvou kauzách před justicí českou. Dvě populární osobnosti z let, kdy nad praktikami mnoha podnikavců bylo zhašeno světlo, se jistě se dočkají obhajoby nejen placené, ale i sympatizujícího souznění. Je však opravdu namístě udělat také pod touto minulostí tlustou čáru?
Jiří Vančura
Nepochopitelné výjevy mučených vězňů z Abú-Ghraíb a z tábora Guantánamo mají konečně uchopitelné vysvětlení. Není jím individuální selhání jedinců z americké armády ani pomýlenost jejich přímých nadřízených, ale přesvědčení vrchního velitele George Bushe. Prezidentova slova z minulého týdne o důležitosti mučení podezřelých z terorismu spolu s jeho strachem z možného zákonného zákazu tortury jsou lehce čitelná. Bohužel i pro ty, kteří je mohou chápat jako výzvu.
Lukáš Rychetský