Demokracie se stalinismem ve sklepení

Nad Prahou se tyčí vrch Vítkov, místo jedné z bitev husitských válek. Je místem monumentálního „národního památníku“, který je sám „národní kulturní památkou“. A to zcela právem. Jeho tři vrstvy jsou totiž dobrým auto­portrétem našeho vztahu k minulosti i politické mentality.

První vrstvou je samozřejmě socha Jana Žižky z Trocnova, o jejíž postavení se začalo usilovat za císaře pána; navržena byla za první republiky a slavnostně odhalena roku 1950. Její prázdná gigantičnost naznačuje přístup většiny dnešních obyvatel české kotliny k husitství jakožto školami vštípenému mýtu „národní velikosti“, kdy „jsme poráželi celý svět“, ale který je dávno zapomenut a upřímně řečeno, vůbec nás nepálí. Vyjma několika nepolepšitelných škarohlídů, často katolické provenience, kteří mají v jednadvacátém století potřebu soudit století patnácté a odsuzovat Žižku jako „náboženského fanatika“, „násilníka“ a „extremistu“... A vyjma ultrapravičáků, kteří se na Vítkově setkali 28. října 1999. Jeden z nich, Vladimír Skoupý, pak měl při pochodu od památného památníku potřebu vysvětlit před televizními kamerami, že nebyl žádný holocaust, neexistovaly žádné plynové komory. Svým posluchačům tím chtěl zřejmě sdělit, že Hitler byl břídil a že on, Skoupý, neo­nacista z Rakovníka, se s vlastní historickou zodpovědností dozajista popere lépe...

Asi jen málokoho zajímá skutečný význam husitů, jak o něm svého času hovořila například Markéta Machovcová – že se jednalo o první středověké heretické hnutí, které nezůstalo na okraji společnosti, naopak se stalo jejím hlavním proudem, hnutí, které se vojensky uhájilo a dokázalo tak zpochybnit monopol katolické církve na jediný správný výklad dobově nezpochybňované křesťanské pravdy. Že vedlejším a nezamýšleným produktem střetu dvou náboženských fanatismů byla jistá míra náboženské tolerance. Že bez této tolerance a bez odkazu husitského hnutí by asi nebylo Petra Chelčického, českých bratří, Bible kralické a Jana Amose Komenského. Že by asi nebylo třeba tak tvrdé rekatolizace a posléze by možná nedošlo k několik století zpožděné antikatolicistické vlně a třeba by Čechy a Morava nepatřily mezi nejateističtější země na světě... S tím ale už nemá mnoho společného postava poloslepého heroje, který to těm cizincům a hlavně Němcům fakt nandal.

Nejen husitskou minulostí živ jest člověk. Reprezentační prostor Národního památníku, budovaného za první republiky zejména proto, aby připomínal zásluhy legionářů, slouží také k reprezentačním účelům: jsou zde vyznamenáváni ti, kdož se obzvlášť zasloužili o dnešní český stát – zejména ti, co se předvedli se zbraní v ruce. Dobře se tím připomíná, že zbraň je přeci jen poslední instance státu, nebo ještě spíše, že sama ztělesňuje a představuje stát v poslední instanci. Nedávno zde byli vyznamenáni vojenští policisté sloužící v Iráku.

V dolních místnostech památníku jsou stále ještě hroby politiků Komunistické strany Československa. Hroby, nikoli pozůstatky – ty byly odvezeny na počátku devadesátých let. Přesto, nebo právě proto, že by hroby měly být prázdné, dýchnou na své návštěvníky prazvláštní atmosférou. Místnosti, ve kterých jsou, působí jako součást nějaké katedrály. Je to ironie dějin, že místa vytvořená tak bojovně ateistickou politickou silou mají tak religiózní podobu? Nebo se jednalo o strategii, v níž měla nábožné pocity a potřeby lidí saturovat „uhlířská víra“?

Buď jak buď, mnohem podstatnější je to, co z podoby památníku plyne pro dnešek. V podzemí místa, kde se dávají vyznamenání demokratickým vojákům a vojenským policistům, jsou hroby komunistických politiků. Není to zajímavá metafora pro naši dobu? Nehledě na to, že u slov „demokratičtí“ i „komunističtí“ by měly být uvozovky. Vždyť – pokud jde o onu demokracii – Iráčané rozhodně demokraticky nehlasovali o tom, zda touží být obšťastněni intervenčními vojsky a českými vojenskými policisty, a čeští občané rovněž neměli příležitost se vyjádřit, zda se opravdu chtějí války v Iráku účastnit. A co se týká údajného komunismu, nevím, zda za vlády KSČ lidé pracovali podle svých schopností a dostávali za to podle svých potřeb, jak zní hlavní komunistický princip. Minulý řežim je přece kritizován především za to, že mnoha lidem neumožnil uplatnění jejich schopností a že neuspokojoval celou řadu lidských potřeb – potřebu svobodného vyjád­ření například.

Podle mínění rady starších naší mladé a křehké demokracie mají být myšlenky komunismu zakázány – právě kvůli režimu, který je pošlapával a schovával za nimi svou zcela nekomunistickou, ba protikomunistickou praxi. Naše demokracie dosáhla patnácti let a již není pod zákonem. Nedej bože by se mohla spustit s komunistickým svůdcem – rada moudrých jej proto chce preventivně dostat za mříže. Jako kdyby si při své proklamované životní moudrosti neuvědomovali, že zakázané ovoce nejvíc chutná.

Jenže se zdá, že v podzemních prostorách české politiky je stále ještě hrob Klementa Gottwalda a že za slovy, programy a gesty všech politiků je určitý způsob myšlení zděděný z minulosti. Nejčastěji to na politiky prozradí jazyk. To když hovoří o „historické úloze“, již měla sociální demokracie splnit prosazením volebního práva a nyní by měla zřejmě odkráčet na smetiště dějin, nebo když deklarují, že „kapitalismus všude, kde je zaveden, odstraňuje bídu“ (Topolánek). Nebo když hřímají o „černé sotně“ mezi novináři či mluví o „kulturní frontě“ (Paroubek).

Někdy to na ně ovšem poví jejich vlastní politika. A to se právě stalo horní komoře parlamentu. Zakazovat názory je jednáním přesně v tom duchu, jaký nám odkázal stalinismus. A tím se dostáváme zpět k Vítkovu. Zdá se totiž, že ony rakve, které v něm jsou, by se měly znovu naplnit popelem a přestěhovat do sklepení Senátu. Někdejší potlačovatelé svobody názorů by se dostali mezi ty současné. Byli by v dobré společnosti...

Autor je redaktor časopisu A-kontra.