V letošním roce uplynulo sto let od narození Vytautase Bacevičiuse (1905–1970), významné osobnosti litevské hudební kultury dvacátého století, progresivně smýšlejícího skladatele a virtuózního klavíristy.
Bacevičiusovo jméno a dílo bylo v litevském prostředí delší dobu tabuizováno, neboť téměř polovinu svého života strávil v americkém exilu. Během uplynulých patnácti let se pak sice objevovaly pokusy o zhodnocení jeho tvůrčího odkazu i o vřazování jeho skladeb do repertoáru, dopad těchto snah byl ale téměř nulový: diskuse o Bacevičiusovi se potýkaly s odbornou uzavřeností a jeho díla zněla na koncertech spíše nahodile. Kulaté výročí se tak stalo symbolickou pohnutkou k realizaci rozsáhlejšího „oživovacího“ programu, jehož cílem je jednak v širším plánu vymezit Bacevičiusův význam, jednak prosadit jeho hudbu do živého posluchačského povědomí.
Litevský progres a americká izolace
Bacevičius se narodil v Lodži v litevsko-polské rodině (Bacewicz). Mezi svými sourozenci nebyl sám, kdo se dokázal uplatnit v umělecké sféře. Jeho bratr Kiejstut vystupoval jako klavírista a působil na místě rektora konzervatoře v Lodži, ze sester vynikla zejména Grażyna, houslistka a skladatelka evropského významu, a konečně Wanda byla svého času známá literátka. Zatímco tito cítili svou spřízněnost s kulturou polskou, Vytautas se považoval po otci za Litevce (proto také mj. trval na litevské podobě svého jména).
Svá studijní léta strávil Bacevičius v Lodži, Kaunasu a Paříži. Ve 30. letech se aktivně zapojil do kaunaského hudebního života a společně s Jeronimasem Kačinskasem, žákem Aloise Háby z pražské konzervatoře, zaujal pozici propagátora avantgardních tendencí v hudbě. V roce 1932 stál u zrodu Litevského spolku hudebních progresistů, a stejně tak i u přijetí této instituce za člena ISCM (International Society for Contemporary Music) o čtyři roky později. Jeho Koncert pro klavír a orchestr č. 1 (1929) a symfonická báseň Poeme électrique (1932), podobně jako Kačinskasův Nonet (1932), komponovaný pro České noneto, jsou považovány za první zralá litevská díla, aktuálně reflektující novátorské kompoziční trendy západoevropské hudby. Jejich význam spočívá také v tom, že byla uvedena na mnohých místech Evropy a postarala se tak o zviditelnění soudobé litevské hudby.
Začátek Druhé světové války Bacevičiuse přinutil k emigraci do Ameriky, odkud se do Litvy už nikdy nevrátil. Za oceánem intenzivně komponoval, zabýval se pedagogickou činností a hrál i v prestižních sálech. Nebylo mu však dopřáno, aby se prosadil podle vlastních představ a z jeho četných (téměř každodenních) dopisů svým blízkým lze jednoznačně vypozorovat, že se cítil izolovaně a nedoceněně. Zemřel roku 1970 v New Yorku.
Nikoli na okraj budiž poznamenáno, že během svého „litevského“ i „amerického“ období Bacevičius udržoval kontakty také s českým hudebním kontextem. V letech 1936 a 1937 se opakovaně prezentoval jako klavírista na pražských koncertních pódiích a v rozhlase, kde mimo jiné představil českému publiku vlastní kompozice i dalších litevských autorů. Na přelomu 40. a 50. let poměrně intenzivně na dálku spolupracoval s Hábovým kvartetem, jež svého času interpretačně podporovalo soudobé skladatele z celé Evropy. Díky němu u nás zazněly v premiérách dva Bacevičiusovy smyčcové kvartety – druhý (1949) a třetí (1951). Houslistovi tohoto souboru, Dušanu Pandulovi, Bacevičius dedikoval také svůj Koncert pro housle a orchestr, jehož verze s průvodem klavíru byla uvedena na jaře roku 1952 v Praze a o pár měsíců později byla v Teplicích v premiéře představena i orchestrální podoba.
Aby se klasik stal skutečným klasikem
Letošní propagace Bacevičiusova odkazu se nese ve znamení důkladně promyšlené koncepce několika projektů, na jejichž organizaci se podílely a podílejí mnohé osobnosti a instituce litevského kulturního života.
První významnou položkou v bacevičiusovském kalendáři se stalo vydání obsáhlé dvoudílné monografie, sepsané kolektivem muzikologů, která svým způsobem završuje určitou etapu bádání o Bacevičiusově životě a díle. Na knihu navázal kompaktní disk, jenž vyšel v péči Litevského hudebního informačního a vydavatelského centra; obsahuje Bacevičiusovy symfonické skladby, chápané v evoluci jeho tvorby jako mezníky. Už loni se začaly objevovat také úvodní svazky notové edice jeho děl a na stránkách periodik, zaměřených jak na odbornou, tak laickou veřejnost, jsou průběžně publikovány články informativního i diskusního charakteru.
Za jeden z dosavadních vrcholů celého klání lze považovat mezinárodní muzikologickou konferenci Vytautas Bacevičius and his contemporaries: international links and contexts of the first Lithuanian music avant-garde, která se konala 16. a 17. září ve Vilniusu. Probíhala v několika sekcích, jež poodhalovaly fenomén „Bacevičius“ ve světle různých aspektů. Pojednávána byla biografická otázka, analyticky i v obecnější rovině se hovořilo o problematice stylu, estetiky, kompozičních metod, vlivů i vývoje v Bacevičiusově tvorbě (pozdní romantismus, expresionismus, neoklasicistní tendence, atonalita apod.), diskuse se vedla i nad jeho vizí „kosmické hudby“ (vědomá návaznost na Skrjabina) ze závěrečné fáze jeho tvůrčího vývoje. Jak naznačuje název konference, akcentován byl také dobový hudební kontext: zazněly příspěvky o hudebním klimatu meziválečné Paříže (zdejší ruská emigrace, pařížské období Bohuslava Martinů aj.), kde se Bacevičius umělecky formoval, o meziválečné polské hudbě, v odlišných úhlech pohledu se vedly paralely mezi Bacevičiusem a Bélou Bartókem (recepce jejich tvůrčí činnosti v USA) a Bacevičiusem a Arthurem Louriém (problém exilu).
Konference samozřejmě nedala definitivní odpovědi na otázky spjaté s Bacevičiusovou osobností a tvorbou. Právě tím se však jeví podnětnou, že nastolila množství otazníků, jež jsou příslibem k prohlubování zájmu o tohoto skladatele.
Zřejmě nejdůležitějším předpokladem pro kodifikaci Bacevičiuse jako klasika je živý kontakt s hudbou. Celý letošní podzim probíhá ve Vilniusu a Kaunasu festival poeticky a příznačně nazvaný „Vzbouřený umělec se vrací“. Posluchače někdy i premiérově seznamuje s Bacevičiusovým dílem symfonickým, komorním (skladby pro klavír a smyčcové kvarteto) a varhanním, na jednom z podniků dramaturgie festivalu nabídla pro srovnání také hudbu jeho pařížských současníků (Bohuslav Martinů, Alexander Čerepnin, Uuno Klami, Alexander Tansman). Skladatel, který si z Ameriky nejednou posteskl, že by si přál uvést své skladby v Litvě, by jistě pookřál...
Způsob, jakým byl a stále je Bacevičius v roce svých nedožitých stých narozenin prezentován, snese ta nejpřísnější měřítka. Inspirativní spolupráce litevských hudebních kruhů mu vzdala poctu adekvátní jeho významu. S jakým ohlasem, ukáže teprve čas.
Další obdobně rozsáhlý kooperativní projekt Litevci chystají v souvislosti se znovuvzkříšením díla výše zmíněného Jeronimase Kačinskase (shodou okolností zazněla během bacevičiusovské konference zpráva o jeho úmrtí ve věku 99 let), který svého času v Litvě aktivně propagoval čtvrttónový systém svého učitele Aloise Háby a současně v Klaipėdě inicioval položení tradice české instrumentální školy. Z řečeného vyplývá, že by naší pozornosti neměla uniknout ani tato událost.
Autor je hudební publicista.