Tým divadla Archa v čele s režisérkou Janou Svobodovou uskutečnil v uprchlickém táboře Bělá pod Bezdězem-Jezová společně s multietnickou skupinou jeho obyvatel plenérové divadelní představení V 11.20 tě opouštím!, jakýsi bezprizorný Sen noci svatojánské.
Tma. Svítí jen ojedinělý reflektor a pár oken ohavných baráků uprchlického areálu bývalých sovětských kasáren. Velký travnatý plac mezi nimi, v pozadí s vysokými stromy, se svažuje k improvizované divácké tribuně, před níž končí písečnou plochou. Ze tmy mezi stromy příjíždí automobil. Příjezd sledujeme v siluetách, zdálky, hlasy slyšíme zřetelně. Dva milenci hledají romantickou samotu v průhledném rozsvíceném stanu. Z opačné strany vjede do zorného pole diváků náklaďák se strážnými. I tyto karikatury buranů si s sebou vozí a nosí své (trapné) sny, které se časem začnou vyjevovat v obrazových projekcích na „plátno“ – na korbu jejich náklaďáku a inkarnovat třeba do westernových božstev. Budou to nepatřičné interpolace v příběhu v zásadě tragickém; ten nám však naznačí, že všichni jsme tak trochu nepatřičnými interpolacemi v soudobých dějinách.
Tak na písečné ploše paradoxně vyroste papundeklová kulisa lesa jako z obrovského loutkového divadla a z písku trčí pár kašírovaných muchomůrek a jiné houby. Na pozadí papírové kulisy stojí opravdická černoška, která utekla před opravdickou válkou, Kumba z Angoly. Toto je prudké a groteskní střetnutí kultur: zatímco tato žena několik let čeká na povolení k odjezdu do Ameriky za manželem a dvěma syny (v táboře má další dvě děti, v Angole páté), je v zajetí české kulisy a ojedinělého českého národního sportu – houbaření. To je první bezprizorný příběh. Takových uprchlických příběhů, vyřčených i nevyřčených, z Angoly, Bangladéše, Pákistánu, Čečenska, Srbska, Běloruska i Slovenska je tu hodně.
Umění donedávného století prošlo obrovskou revolucí, když z podnětu lartpourlartistů a dadaistických recesistů začalo shazovat ze svých beder tíživé jho morálních, psychologických, sociologických a politických závazků. Když se jich všech šťastně zbavilo, započal klouzavý přelom tisíciletí revoluci novou. Umění se mění na hru (multimediální, computerové umění), připojuje se k badatelskému cechu (tanec a alternativní divadlo pojaté jako laboratoř těla a antropologický výzkum), řemeslo a virtuozita jsou nahrazeny extatičností (významný výsek spektra hudební scény). Individualismus pobytu v kultuře se tím na jedné straně ještě prohlubuje, zároveň se však umění distancuje od sentimentu. – Avšak po stu letech se také znovu aktualizuje společenský závazek umění, jeho etický rozměr – střídměji řečeno – jeho prostá užitečnost.
Velké současné stěhování národů s válkami, genocidami, nukleárními pokusy, katastrofami a hladomory začalo umělcům vnukat změnu stanovisek, především je začalo stavět před problémy, které byly nejenom politické, ale také silně emocionální, neboť před světovou veřejnost stavěly Osudy, otřesné příběhy, plné zoufalství, slz a krve. Tato emocionální bomba dopadla v prvé řadě na divadelní umělce, senzitivní na společenské změny a psychologicky předurčené k emocím v široké škále od spravedlivého hněvu až po sentiment.
Dva milenci z průsvitného stanu začali sentimentálně, v kouzelném lese však nejste nikdy sami, a tak se stane, že jsou ve tmě a mezi stromy vyplašeni a pronásledováni strážnými (mají šajnovky a papírové pejsky čmuchače na vodítkách), ztratí se sobě navzájem a na útěku v lese zabloudí. Docela napínavou honičku mezi stromy pozorujeme na velké ploše areálu jako ve filmovém celku a mikrofony nám přibližují hlasy.
Role se obrátí; teď je uprchlicí nocí a tmou a prosebnicí dívka z Čech, běhá od baráku k baráku, žadoní o zprávu o ztraceném milenci, vyděšená, vystrašená, bezmocná, málo oblečená, žíznivá. A naráží na hluchá a slepá okna, jak na ně obvykle narážejí uprchlí cizinci. Bezprizorný Sen noci svatojánské, rozehraný ve velkém, byť nevlídném prostoru uprchlického areálu, oživuje režisérka velkoplošnými promítáními na stěny baráku se záběry interiérů. Zatímco dívku vidíme živou zmateně běhat po areálu, zoufat si a plakat, jejího chlapce zároveň sledujeme, jak po ní pátrá v útrobách domu a obtížně se domlouvá s cizinci, kteří jsou sami přeplněni obavami a příběhy. Okna jiného domu promění režisérka ve stínová divadla. Vidíme stín dlouhovlasé dívky, nepohnutě sedící celou dobu na patách a mysticky kouřící dlouhou cigaretu. Vidíme siluetu černošky vyučující tanec jinou ženu. Vidíme stín muže, který trénuje zápas, vidíme dítě s matkou, dvojici mužů s knihou v rukou, vidíme také dvě postavy, které po celou dlouhou scénu nepohnutě hledí z okna. – Práce s prostorem prolíná přírodní a umělé, mezi vysokými stromy v dálce vyroste jako zázrakem bílé plátno, chvíli slouží jako stínové divadlo, pak se vznese a stává plátnem projekčním. Od baráku k baráku mohou vzduchem cestovat velká papírové srdce. Barevná projekce vytváří na písku sametově zářivé mantry.
Příběhy se prolínají a postupně se vyjevuje jejich propojenost. Tak písničku po písničce vstupuje do významu celku pásmo trampů. S ním se dostává do představení další odstín motivu bezprizornosti, domácí provenience. Bizarní fenomén trampství, jinde než v českých zemích neznámý, prozrazuje hluboké neztotožnění české duše s místními „lučinami a skalinami“ a touhu po jiném, exotičtějším světě. Úprk z nudy duchovního bezdomovectví ve vlastní zemi do iluzivního bezdomovectví jiných světů. Měšťácká kompenzace stejně měšťáckého vysedávání na svých „chalupách“. A tak se svět jako celek očima Jany Svobodové jeví bytostně bezprizorný.
Z dálky přijíždí na kole šikmooký pošťák v starožitné uniformě; působí uměle jako cínový vojáček. Příjezd kola rozkrývá prostor, propůjčuje mu pohádkovost a je emocionálnější než příjezd aut. Pošťák je magický nejen svým starožitným a exotickým vzezřením a antikvárním dopravním prostředkem. Je pro všechny ženy z uprchlického tábora symbolem naděje. Dopis může znamenat, že mrtvý ožije, dopis může znamenat, že rodina léta rozdělená se už zítra spojí. Dopis je domovem v bezdomovectví, projevem blízkého vztahu v bezprizornosti. V nejemotivnější scéně představení hledají všechny osamělé ženy dopisy v písku – vypadá to, že žalem zešílely. Ony však všechny po delším šátrání pod vrstvou písku skutečně objevují každá velikánskou obálku a v té obálce veliký bílý dopis, tahají ho z obálky a tahají: je to dlouhý bílý závoj, odtančí s ním tam dozadu, odkud přijel magický pošťák, a tančí tam ve tmě – s bílými rozevlátými závoji – jako nějaké rozpačité a neobratné víly z Giselle (víly, jak známo, se rekrutují z dívek, které zemřely před svatbou).
Dva živly jsou v představení stále přítomné – hudba (Michal Nejtek, Ivan Acher) a mnohobarevná banda dětí z lágru. Kapelu (pod vedením Šimona Ornesta) doplňují trampské písně, provedené s přesvědčivým sentimentem. Dále se objeví přízrační harmonikáři, ztělesňující sen srbské uprchlice o zemřelém ženichovi v obrazu svatby jen snové, přesto bujaré, Je tu beat-box (Cossiga, Freaky Jesus). Jedno z nejlepších míst představení je strhující číslo rappera (Dowis), jemuž sekunduje sbor uprchlíků s lopatami. Rozrývají písek, něco v něm hledají. Na tom písku pod jejich nohama září barevně promítnutá mapa světa.
A děti, děti mohou všechno!
Autorka je režisérka a divadelní publicistka.