Můj současný pobyt za oceánem mi z hlediska recepce české reality dává velkou svobodu. Například se jí můžu zcela vyhnout, zapomenout na ni a případně si ji – stejně jako mnozí zde žijící potomci někdejších emigrantů – zredukovat na polku, knedlíky, Ferdu Mravence a český film jednou za měsíc v komunitním centru. Zároveň mám konečně možnost bez obav z trapnosti chodit po světě, hrdě se bít v prsa a vykřikovat, že my v Evropě žijeme úplně jinak. Což by mohlo zdánlivě vypadat jako pravdivé tvrzení, nesměly by sem však čas od času docházet zprávy z domova. Téměř všichni, kteří se mne snaží pravidelně informovat, si zoufají nad tím, jak naše poklidné domácnosti jsou válcovány reality show. Ještě se někdo tu a tam zaraduje nad tím, že český seriál přece jen vítězí, ale konečné zoufalství se tím příliš nezmírňuje.
Především: zásadní ránu tak snad definitivně dostává představa, že Češi jsou nějak zvlášť a výjimečně kulturní národ. Ukazuje se, že ve chvíli, kdy je člověk postaven před skutečně svobodný výběr, rozhoduje se pro cestu (způsob zábavy, trávení volného času…) nejméně bolestnou, nejbarvitější, nejbezproblémovější – a zdánlivě nejnapínavější. Reality show má jistě všechny požadované rysy, o její dramatičnosti si vytvářím představu na základě zpráv, které se o jejím (jejich) průběhu objevují na internetu. Zprostředovaná realita tak získává své diváky velmi snadno, sledovat život na obrazovce je nakonec mnohem pohodlnější než ho žít – a tak dále, to jsou však obecné závěry, k nimž se dá dojít bez větší dávky soustředěných úvah.
Nás, kteří jsme v Americe, zázračný úspěch takových pořadů nemůže překvapit, protože my tady reality show vlastně žijeme. Žijeme tady život, který se svou pohodlností vyrovnává sledování televize, frustruje nás jenom a jedině vydělávání peněz, protože ty jsou alfou a omegou našeho vezdejšího bytí. Za peníze můžeme mít všechno: dostaneme se na dobré univerzity, jejichž servis se s naším nedá srovnávat naprosto v ničem. Koupíme si, co nás napadne (i to, co by nás ve středoevropském snu ani nenapadlo). Dojedeme, kam potřebujeme – buď do práce nebo na nákupy. Takový život je reálný a krásný. Čím jsme vzdělanější, tím víc si nás společnost váží a tím více peněz si můžeme vydělat. Místní společnost si ráda váží, a tak je přístup ke vzdělání velice snadný, čím dál tím snadnější. Za chvíli bude mít vysokou školu každý, kdo bude chtít. A to je dobře, především proto, že vysoké školství je tu zaměřeno hlavně na to naučit studenty, jak se dobře zaopatřit.
Při vědomí jisté generalizace tvrdím, že tady se ocitáme ve společnosti, která si nesmírně váží základních hodnot typu manželství (well, rozvodovost je tu ovšem více než padesátiprocentní…), rodiny, víry, pracovitosti, vlastenectví atd. Takové hodnoty jsou hodnotami nezpochybnitelnými, hodnotami, na jejichž věrohodnost či pravdivost se nikdo neptá; takové hodnoty jsou neoddiskutovatelné. Tento princip nezpochybnitelnosti se pak snadno přenáší i do ostatních sfér života – a čím méně otázek, tím více reality show, kterou za nás hraje, řídí, žije někdo jiný. Když ze svého života člověk vyloučí pochybnost, když se přestane ptát a hledat alternativní cesty, ustrne, zakrní. Zredukuje-li si výběr na možnost A či B, jeden program či druhý program (tady je to ovšem zase obtížnější, místní počet televizních kanálů jde do desítek, to už si člověk musí sakra umět vybrat), jeden kandidát či druhý kandidát, přestáváme pomalu uvažovat na škále a jednotlivým možnostem nutně přidáváme tu černou, tu bílou barvu.
Má-li takové rozhodování v některé sféře lidské činnosti skutečně zhoubný vliv, pak je to právě vzdělávání, kultura a hlavně umění. Pokud se shodneme na tom, že vzdělání nás má učit vybírat, selektovat, rozhodovat, ale zároveň tvořit nové možnosti na bázi řekněme jisté exaktnosti či ověřitelnosti, zdánlivé „objektivnosti“, tak umění nás učí totéž v rovině mnohem subjektivnější a osobnější. Pokud se umělecké sdělení zredukuje na dobře-špatně, zábava-nuda, přestává být uměním, protože neklade otázky, ale nabízí odpovědi (všichni přece víme, co si z daných možností vybrat). Připravíme se tak o možnost hledat a ztrácet se, nenacházet a zase se vracet, vydávat se na další cestu – pořád dokola. Taková cesta je ovšem nepříjemná a dost často i otravná, protože nás nutí zapojovat to, co jsme při sledování reality show už dávno vypnuli.
Nechci být nabádavá a tvrdit, že reality show zabíjí kulturu, protože to není pravda, kuturu a umění si zabíjíme sami, vlastní pohodlností. V duelu, v němž jde o vítězství mezi nepohodlím a spokojeným uhníváním, je o výsledku rozhodnuto předem – a nemuselo by, pokud pochopíme, v čem spočívá kouzlo života, a hlavně kde leží cesta k záchraně lidstva jako druhu přemýšlejícího.
Autorka je literární a divadelní kritička, v současné době na studijním pobytu na univerzitě v Houstonu.