Dne 20. října 2005 zemřela v Praze ve věku pětašedesáti let Eva Švankmajerová.
Narodila se 25. září 1940 v Kostelci nad Černými lesy. Vystudovala loutkářskou katedru Divadelní fakulty AMU v Praze, obor loutkářská scénografie. Od roku 1963 se věnovala především malbě (členka skupiny Máj), první samostatnou výstavu měla v roce 1966; jako výtvarnice spolupracovala na filmech J. Brdečky (Jsouc na řece mlynář jeden), J. Jireše či E. Schorma (pro Laternu magiku) aj., ale především svého manžela Jana Švankmajera (Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení); mezi její výtvarné aktivity lze zahrnout i tvorbu osobité keramiky, grafiky, koláží, návrhy kostýmů apod. Vedle práce výtvarné se prosadila také jako prozaička, básnířka a esejistka: ještě v samizdatu vydala svou nejvýraznější prózu, román Baradla (v roce 1995 vyšel v pražské edici Analogonu a posléze v anglickém překladu), a básnickou sbírku Samoty a citace, jež byla zahrnuta do souborné sbírky Dosud nenamalované obrazy (Torst 2003). Účastnila se všech samizdatových a ateliérových aktivit Surrealistické skupiny v Československu, po roce 1989 byla protagonistkou jejích prezentací veřejných. Před samostatnými výstavami (např. Císařský řez, 1991) dávala přednost společným vystoupením s J. Švankmajerem, z nichž nejvýraznější byly expozice Animus, Anima, Annimace (1998) a tematicko-retrospektivní Jídlo (2004).
Pro život a tvorbu Evy Švankmajerové bylo rozhodujících několik osudových, „určujících“ setkání. Především v roce 1960 potkává filmového režiséra, scenáristu, výtvarníka Jana Švankmajera, jenž má být nejen jejím životním partnerem, ale jejich osudy se spojí v jakémsi až symbiotickém a zásadním tvůrčím směřování. Navigační hvězdou se jim oběma stane surrealismus, a sice v té podobě a vývojové fázi, do níž dospěl v roce 1970, kdy se sbližují s Vratislavem Effenbergerem, Martinem Stejskalem (právě tato setkání označí posléze Eva Švankmajerová za určující) a dalšími členy tehdy nově rekonstruované surrealistické skupiny. V té době je Eva Švankmajerová známa jako autorka ironických, pseudonaivistických obrazů-příběhů, ať jsou to první Rébusy anebo nejznámější Emancipační cyklus, jde tedy o malbu programově syžetovou, jíž zůstane věrna a jež se zcela přirozeně vpojí do surrealistického kontextu jedinečné, iracionálně-kritické malířské vize. Lze bez nadsázky říci, že tato autorka se pětatřicet let výrazně podílela na vývoji a obnově českého, ale i světového surrealismu. Její malba se během té doby proměňuje, v plánu výtvarném dochází k uvolnění malířské faktury, k zostření barevné škály až k surovosti, v plánu významovém a psychologickém líbeznou ironii vystřídá jedovatý a krutý sarkasmus – témata jsou vždy osobní, ale právě skrze nejzjitřenější emoce, všudypřítomný erotismus, úzkost, strach, agresivitu, dokáže Švankmajerová sdělovat jinak nesdělitelná podobenství a zobecňující komentáře k naší době, v nichž s legitimně surrealistickou vervou rozkrývá civilizační, stejně jako kulturní či společenská klišé, tabu a kamufláže (Zlé děti, Kronika práce a odpočinku aj.)
A právě tato magická jednota obsahů nejosobnějších, jedinečných („toho, co je dole“), a obsahů nadosobních, nejobecnějších („toho, co je nahoře“) je příznačná pro celé tvůrčí i životní angažmá Evy Švankmajerové: mezi jejími výtvarnými a psanými projevy nebyla pevná hranice, neboť technika či technologie jsou druhotné. Eva malovala a psala to, co žila, a přitom nám ostatním, jakoby mimochodem a marnotratně, podávala svědectví právě o nás samých, o našich touhách, strázních, bázních i radostech. I v tomto smyslu nechť jsou nám varováním i výzvou a nadějí slova z jedné její básně: „V tomhle vlhkým a hnusným a/ rozpadajícím se kontinentě/ kde všechno viselo na vlase/ mýho odhodlání –/ Furt vo smrti./ Ne, o tu nešlo, ta byla daná/ za zázrak setkání/ a soudržnosti vřelé./ To bylo všechno./ To bylo celé.“