Současná japonská literatura je v České republice zastoupena jedním výrazným jménem. V českém překladu doposud vyšly dva romány Harukiho Murakamiho (Norské dřevo, č. 2002; Na jih od hranic, na západ od slunce, č. 2004), i to však stačilo, aby jeho popularita dosáhla takřka výšin Paula Coelha či Roberta Fulghuma. Murakamiho čtou i lidé, které jinak literatura zajímá jen okrajově. Na rozdíl od obou výše jmenovaných se však Murakami nepouští do okázalých životních příběhů, složitých, rádoby postmoderních literárních konstrukcí ani do moralizování.
Čtenáře oslovuje spíš zvláštní směsí tradiční japonské civilizace a západní pop kultury. V Murakamiho románech i povídkách protagonisté vždy čelí záhadě, tajemství, jehož kořeny spočívají v minulosti. Stejně je na tom Kafka Tamura, patnáctiletý středoškolák z Murakamiho nejnovějšího románu Kafka na břehu. Když mu byly čtyři roky, odešla od rodiny matka se starší sestrou. Kafka je nyní na útěku z domova, opustil otce, slavného sochaře, a odjíždí z provinčního města na ostrůvek Šikoku, kde nalezne útočiště v malé soukromé knihovně. V druhé dějové linii sledujeme osudy podivínského starce Nakaty. Za druhé světové války se Nakatovi a celé jeho třídě přihodila na výletě zvláštní věc: všechny děti najednou ztratily vědomí. Po několika hodinách se probraly, z podivného incidentu si nic nepamatovaly, žádné následky však na nich nezanechal. Jen Nakata se probudil až po několika týdnech, a nejenže utrpěl amnézii, ale zapomněl i číst a psát. Zato získal schopnost mluvit s kočkami. Celý život strávil na podpoře a přivydělával si hledáním zatoulaných koček. Při jednom nočním dobrodružství, kdy si Nakata musí vybrat mezi láskou ke zvířatům a vraždou, se Kafka na útěku probudí v křoví se zakrváceným trikem; v tu chvíli čtenář pochopí, že osudy obou postav jsou neoddělitelně spjaty. Jejich příběhy pokračují až ke strhujícímu finále, v němž mj. Nakata otevře bránu do světa mrtvých.
Pro čtenáře, jenž zná Murakamiho jen ze dvou zmíněných překladů, bude jeho poslední román překvapením. Leitmotiv lásky jako tragického, nenaplněného citu se objevuje i v Kafkovi na břehu, ale v úplně jiném světle. Není to už osudový, sladkobolný, trochu unylý cit. Z lásky v Kafkovi je cítit perverze: Kafka udržuje milostný poměr se svou matkou a ve snu znásilní starší sestru. Namísto čisté lásky Oidipův komplex. Co na tom, že se identita matky ani sestry ve skutečnosti nikdy nepotvrdí; pro autora a jeho postavy je stejně důležitý svět snů a iluzí. Osudy Kafky a Nakaty se prolínají jen ve snu, ve skutečnosti se ti dva nikdy nepotkají, ani o sobě neslyšeli. Z jejich příběhů vane pocit predestinace: Nakatův poslední úkol umožní Kafkovi dosáhnout poznání o životě a smrti i o osudu jeho matky. Autor nemá se čtenářem slitování ani u vedlejších postav. Knihovník Ošima (žena, která se však cítí být mužem) reprezentuje symbiózu mužského a ženského pohlaví, jak je popsána v Symposionu. Kafka na břehu je Murakamiho okázale nejzápadnější knihou. Víc než kde jinde tu hraje roli americká pop kultura. Jedním z těch, kteří pomáhají Nakatovi a jeho souputníkovi Hošimovi najít způsob, jak otevřít bránu mezi oběma světy (spisovatel David Mitchell nazval v Guardianu toto prostředí „lynchovským mezisvětím“), je záhadný Plukovník Sanders. Místo smažených kuřat ale oběma zařídí ubytování a Hošimovi nabízí prostitutku. Fakt, že se z ní vyklube studentka filosofie, která řidiči náklaďáku Hošimovi cituje Hegela, jen dotváří fantaskní koktejl, který Murakami svým západním čtenářům namíchal.
Autor je amerikanista, nyní na studijním pobytu v New Yorku.
Haruki Murakami: Kafka on the shore. Z japonského originálu Ubime no Kafuka přeložil Philip Gabriel. Alfred A. Knopf, New York, 2005, 448 stran.