V nakladatelství Argo vyšel před krátkým časem obsáhlý výbor z českých svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století, nazvaný Svět je podvodný verbíř, jehož editorem je Miloš Sládek. Je tak dokončena jeho trilogie edic barokní literatury, která začala vycházet v roce 1995 titulem Malý svět jest člověk aneb výbor z české barokní prózy (H&H) a pokračovala o pět let později knihou Vítr jest život člověka aneb život a smrt v české barokní próze (H&H). Jestliže byl první svazek vstupní knihou do barokní prózy vůbec, jdoucí formou ukázek napříč žánry od kázání, exempel, pohádek až ke kuchařkám, druhý byl programově zacílen ke konkrétnímu, v baroku mimořádně rozvíjenému fenoménu smrti. Nynější kniha třetí, pracující již cíleně s nezkrácenými a v sobě uzavřenými texty, je vyvrcholením prezentace barokní epiky.
Sváteční kázání konce 17. a první poloviny 18. století, pro svou specifickou stavbu nazývaná též konceptuálními, představují stylový vrchol české literatury tzv. doby barokní. Sládkovi se, podle jeho vlastní intence, podařilo uskutečnit logicky propojené, na sebe navazující, gradující a sebou samým se rozvíjející dílo, které se vědomě otevírá širší vrstvě čtenářů a má sílu opravdu strhnout. Za projektem nestojí ani grant, ani jakýkoli ústav, univerzita nebo nadace – je dílem jednoho člověka, což je samo o sobě, za stávajících podmínek jak vědeckých, tak nakladatelských, událost. Ta nás mimo jiné vybízí k rekapitulaci hlavních rysů českého vydávání barokní literatury za posledních zhruba deset let a k nahlédnutí Sládkovy trilogie v širším kontextu.
První vlna
„Novodobé“ vydávání barokní literatury se otevírá roku 1994 torstovským titulem Básnické dílo Fridricha Bridela, jedné z těch osobností barokní literatury, které si proklestily cestu k všeobecné, tedy školní znalosti. Zpracoval jej Milan Kopecký, jeden z mála, kdo se edičně zabývali českou literaturou 17. a 18. století před revolucí. Kniha byla velkým impulsem pro širší zájem o barokní poezii, vkusně vyvedené vydání se dočkalo několika reedic (což není u poezie, nota bene více než 300 let staré, úplně běžné). Záhy však bylo upozorněno na podstatné nedostatky, které edice má. Vychází totiž především ze záměru vydat básnické dílo, nehledě na to, že jeho dobovou součástí byly i prozaické části. Moderní ahistorický editorský zásah tak rozlomil umělecké dílo podle druhového zařazení a omezil prozaické pasáže, které ale s těmi básnickými souvisely společným rámcem knihy a osobností autora. Uvidíme dále, že Prokrustovo lože systémových škatulek bohužel současné editory nepustilo.
V roce 1995 vyšly vedle Sládkova Malého člověka ještě dvě edice barokní literatury. V brněnském Bloku, navazuje na tradici nakladatelství, ve kterém byla roku 1970 vydána například zásadní práce Zdeňka Kalisty Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko, vyšel výbor z kázání Antonína Koniáše Vejtažná naučení. Malá kniha nestandardního formátu a příjemné grafické podoby se mohla stát úvodním titulem barokní ediční řady. Editorem byl opět Milan Kopecký, princip výboru byl v tomto případě pochopitelný, jazykově je tato edice oproti Bridelovi dokonce progresivnější (zachovává víc dobových rysů jazyka). Potenciální ediční řadě však došel brzy dech. V roce 1997 ještě vyšel ve stejné grafické úpravě už od národního obrození oslavovaný text obrany českého jazyka Rozprava krátká, ale pravdivá (ed. M. Kopecký) jezuity Bohuslava Balbína, jedna z mála dříve uznávaných jisker v pobělohorském „temnu“, ale tím projekt skončil.
Nejen otrlým čtenářům
Druhou avizovanou knihou, která vyšla v roce 1995, a mimochodem stojí také na počátku delší vydavatelské řady, je soubor svatojanských kázání přednesených na známém poutním místě Zelená hora u Žďáru nad Sázavou, nazvaný Medotekoucí sláva na hůře Libanu. Kniha, pod kterou je jako vydavatel podepsáno Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, vešla do dějin editologie především jako kniha s asi největším počtem chyb všeho druhu – víc než tisíc překlepů, edičních opominutí, typografických prohřešků apod. Připočteme-li její podobu – formát A4, zelená koženková vazba se zlatým potiskem „korzárskou“ frakturou –, je jasné, že jejím čtenářem může být jen člověk otrlý. Přesto se jedná o jasný krok k hlubšímu poznání vrcholně barokní české prózy – žďárská kázání totiž bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co v Čechách na tomto poli vznikalo. Neuspokojí-li proto Medotekoucí sláva vážnějšího zájemce o věc, alespoň jej navede k původním textům. Ve stejné řadě, tj. bohužel ve stejné podobě, tentokrát ale plně pod hlavičkou Společnosti Cisterciana Sarensis, vyšla roku 1998 jakoby druhá část žďárských kázání Žena krásná náramně. Zatím posledním titulem je co do místa původu pestřejší soubor kázání a spisů z 1. poloviny 18. století Nádoba zapálená (2000). Hlavou kolektivu editorů se stala olomoucká badatelka Michaela Horáková, pod jejímž vedením vznikl dosti svérázný pokus o modernizaci barokních textů – tato cesta se však doufejme ukázala jako opravdu slepá. Kázání možná získala na „čitelnosti“, vytratil se z nich však podstatný rys autenticity, který snad ke každé jazykové památce neodmyslitelně patří.
Ze Žďáru nad Sázavou se přesuňme na severní Moravu, kde na půdě Ostravské univerzity (a ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím Host) vznikly od roku 1999 už tři edice. Jsou pod nimi společně podepsáni Jan Malura a Pavel Kosek. Z jejich spolupráce vzešel v první řadě výbor z významného barokního kancionálu Jana Josefa Božana Slaviček rájský (1999). Tento počin, navazující na badatelskou práci hymnologa Antonína Škarky, v mnoha směrech odpovídá náročným potřebám moderní edice určené jak veřejnosti, tak odborníkům. Obsáhlé rejstříky, soupisy a poznámky zabírají téměř třetinu knihy. Součástí knihy je navíc notová příloha, která podstatným způsobem upomíná na ne-jen-literární rozměr kancionálové tvorby. Byla-li edice Božanova kancionálu exkluzivním přispěním k poznání literatury 18. století, je druhá kniha dvojice editorů Hora olivetská jezuity Matěje Tannera z roku 2001 sondou do žánru modlitební knihy, resp. průvodce po poutním místu. Odráží se v ní mimo jiné regionální zakotvení obou badatelů, neboť kniha se vztahuje ke kdysi významnému poutnímu místu na hoře Kotouč u Štramberku na Ostravsku. Třetím titulem dvojice Malura-Kosek je výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska Čistý plamen lásky z roku 2004. Jedná se na jedné straně o mimořádně závažné upozornění na existenci jazykově české literatury mimo tradiční české hranice. Na druhé straně se edice jeví jako málo čtenářsky atraktivní, většina písní nevystupuje nad průměr současných kostelních písní univerzálního charakteru, nemluvě o problematickém edičním přístupu, narážejícím (stejně jako u Kopeckého Bridela) na ahistorické vyjímání pouze básnické složky děl autorů.
Nejen na Moravě však vydávají barokní literaturu. Pražsko-brněnským projektem bychom mohli nazvat exkluzivně vyhlížející a grantem dotovanou ediční řadu Thesaurus absconditus (Ukrytý poklad), vycházející pod hlavičkou nakladatelství Atlantis. Mezi jejími šesti svazky (víc jich bohužel nevyšlo) starší české literatury zmiňme dvě edice ze 17. a 18. století. Prvním titulem řady je anonymní historická kniha Země dobrá, to jest země česká z poloviny 18. století, nově vyšlá roku 1998. Kniha má v odborných kruzích pověst zapomenutého důkazu kontinuity národní hrdosti a jazykového sebeuvědomění národa na prahu masivní germanizace tereziánského a josefovského absolutismu. Je ale otázkou, je-li proto i čtenářsky zajímavá. Zato pátý svazek edice, Věčný pekelný žalář italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho v převodu Matěje Václava Šteyera (vydaný novodobě roku 2002), má kolem sebe dráždivou aureolu „nejhorší knihy všech dob“, alespoň podle názoru Josefa Dobrovského. Tato kniha svým způsobem zapadá do povrchního očekávání barokní „drsárny“, plné žab, smradu a čertů, vnímavějšímu čtenáři ale zároveň otevírá právě ten skutečný barokní svět, ležící za módními klišé. Co do podoby edice (připravil Martin Valášek) se Věčný pekelný žalář řadí k tomu nejkvalitnějšímu, co v Čechách v této oblasti vzniklo.
Posledním centrem vydávání barokní literatury je edice Česká knižnice Nakladatelství Lidové noviny. V této řadě, mající v dlouhodobém plánu vydat to „kanonické“ z české literatury, vyšly zatím tři knihy z pole našeho zájmu. V roce 1999 bylo vydáno básnické dílo Adama Michny z Otradovic, asi nejznámějšího českého barokního básníka. Přes nezpochybnitelná pozitiva kompletnosti díla, obsáhlého komentáře a vysvětlivek je bohužel zarážející téměř nulový ohled na hudební složku Michnovy tvorby. Druhým svazkem jsou Tři knížky lidového čtení z roku 2000, představující sice již starší žánr i tituly, které ale krystalizují do své kanonické podoby právě v době 17. a 18. století, a proto k baroku neodmyslitelně patří. Ve stejném roce 2000 vychází i jakýsi pomyslný vrchol editorského úsilí jedné školy české barokistiky, Staré paměti kutnohorské Jana Kořínka, které edičně zpracoval Alexandr Stich a Radek Lunga. Tato, čtenáři neobyčejně živě přijatá kniha, ojedinělý příklad historie města, odrážející specifické měšťanské a cechovní (havířské) sebevědomí, nemluvě o nevšedních jazykových kvalitách, dala do budoucna jasný vzor pro vydávání českých památek 17. a 18. století. Uvedeným titulem ale, zdá se, aktivita České knižnice v tomto ohledu na dlouhý čas skončila.
Mimo proudy
Letem jsme probrali to nejpodstatnější, co se na poli vydávání barokní literatury za posledních několik let událo. Vraťme se proto k trilogii Miloše Sládka. Konstatovali jsme, že jeho ediční činnost není zaštítěna žádnou institucí. Na rozdíl od Malury a Koska, stojících, zdá se, pevně na půdě Ostravské univerzity a vůbec regionu jako takového, nemá Sládek ani stálého nakladatele. Oproti výjimečnému grantu, se kterým začala a skončila řada Thesaurus absconditus, nese až poslední Sládkův titul přípis o finančním přispění Ministerstva kultury. Sládkovy knihy naštěstí postrádají i jistou strohost a „kanoničnost“ titulů zavedených řad, jakými je například Česká knižnice. Vše se tudíž soustřeďuje na jediný jednotící prvek, kterým je osobnost iniciátora, původce i editora v jednom. Sládek tak se svým dílem (které přesahuje ony tři hlavní zmíněné knihy) představuje zřetelný unikát v oblasti vydávání literatury 17. a 18. století. Díky tomu si ale může dovolit cosi, čím jsou jeho knihy přitažlivé. Vedle poctivé a do hloubky jdoucí badatelské práce může uplatnit svůj individuální přístup k zkoumané věci, nepokrytou lásku k době a literatuře, která se tak stává součástí dnešního konkrétního života. Sládkovy texty předmluv, komentářů a doslovů jsou uměleckým dílem vypovídajícím o moderní recepci a reflexi tvorby tři sta let staré. Zdá se, že jeho ediční činnost je možné adekvátně srovnat s hudebním působením sdružení Ritornello, věnujícího se rekonstrukci české barokní hudby a vedeného všestranným hudebníkem a mimořádně erudovaným muzikologem Michaelem Pospíšilem. Tvorba obou je zážitkem strhávajícím její účastníky tam, kde mizí časová omezení a zůstává jen člověk a jimi zprostředkovaná krása.
Autor studuje bohemistiku, komparatistiku a dějiny umění na FF UK.