Jak zavřít tlamy lvům

Současný český videoart a nová média

Výstavní projekt Františka Kowolowského Frisbee (ve spolupráci s Davidem Možným), který měl svou premiéru v Národním muzeu současného umění (MNAC) v Bukurešti (2004/2005), reprízuje v modifikované podobě Dům pánů z Kunštátu v Brně. Množství zastoupených autorů mladší a střední generace ledacos napovídá o ambicích projektu, který chce představit český videoart a nová media v co nejširším záběru. Výběr autorů v přímé vazbě na jejich počet podléhá míře možné přijatelnosti děl diváky a především záměru autora projektu, jímž je zprostředkovat technologiemi specifikovaný okruh aktuálního výtvarného dění veřejnosti. Rozhodujícím činitelem ke stanovení rozsahu přehlídky byla časová úměrnost určovaná autoritativním diktátem médií.

Výstava v Domě panů z Kunštátu je uvozena závěrečnými filmovými titulky transformovanými aktualizací textů, které popisují stav cenové nabídky zboží z letáku hypermarketu – Jan Nálevka, Video Final Countdown (2004). Romantická hudba Samuela Barbera doprovází zvolna plynoucí data, informace o zboží, včetně cen. Otázka priorit konzumem deformované společnosti je tedy úvodní a zároveň i konečnou z mnohých, které výstava pokládá. Stanovit kritéria k vytvoření tematických celků odpovídajících způsobu prezentace videí bylo jistě velmi obtížné vzhledem k škálou dané nesourodosti děl. Kromě první místnosti s videoinstalacemi Petra Zubka Jeden, dva (2005) a Jana Stolína Horizonexe (2003) jsou v dalších čtyřech prostorách videa promítaná opakovaně ve smyčce jedno za druhým, což patrně odpovídá kromě záměru kurátora také prostorovým a technickým možnostem galerie. Přes striktní neměnnost pořadí řízeného partnerství nejsou díla ničím ochuzena ve své originalitě a nepodléhají nechtěným kauzálním vazbám. Vzniklé celky jsou volně svázány přesně neurčeným tematickým rámcem. Představují tvorbu autorů, kteří se výrazněji prosadili na české výtvarné scéně v devadesátých letech. Přehlídka použitých, dnes již klasických technologických postupů spolu s ukázkami počítačových vizualizací a nejnovějších technologických hitů je informací o stavu, trendech, ale i úskalích videoartu.

Dojemně tklivá atmosféra videa Mileny Dopitové Zelené pláně (2003), která bez velkých efektů vyslovuje žádost o naplnění práva stárnoucích lidí na život a toleranci, je průvodním jevem záměru autorky, která bez patosu, prostě, a o to přesvědčivěji upozorňuje na problémy, s nimiž se stárnoucí lidé potýkají v dnešním, do sebe zahleděném světě. Domácí video (2005) Annety Mony Chisy je lehce frivolním až rozpustile provokativním zprostředkováním duelu Milana Knížáka (ředitele Národní galerie v Praze) s Giancarlem Politim (ředitelem časopisu Flash Art Magazine a Pražského bienále), v tomto případě kořistí vilného rozhovoru Annety Mony Chisy a Lucie Tkáčové; je excentrickou reakcí na důsledky soupeření těchto „manažerů umění“.

Příjemným odlehčením na výstavě je rytmem frázovaná obměna interiérových a exteriérových architektonických kulis hudebního klipu Virtual Soul Waste (2004). David Možný, který svůj film vytvořil digitalizací ofsetových tisků z knih o architektuře a o údržbě domácnosti ze sedmdesátých let, po dobu 2 minut a 36 sekund v jakési logistické hře průniků kombinuje prostředky výstavby obrazu, obdobně jako tomu bylo v původních kompozicích soulu. 

Vytříbeně malířský rukopis setu fotografických obrazů Pěchoučkovy Kočárkárny (2004) je jedním z charakteristických rysů videa dotovaného sugestivní hudbou a oboustranným vertikálním pohybem obrazů. Použité fotografie jsou jedním z mnoha dokladů Barthesových úvah o fotografii, která je podle jeho mínění „pronásledována fantomem Malby“.

Zbyněk Baladrán svým videem Agenti (2003–2004) z projektu videoinstalace Projekce 1.1 – 1.3 zpřítomňuje mrazivou atmosféru totalitní bezútěšnosti. Ubohost lidí zaprodaných ideji prospěchu ilustruje auten­tickým záznamem akce agentů StB, kteří krok za krokem, zodpovědně střeží „nepřátele“ komunistických jistot – dva důchodce, chartisty, na jejich procházce.

Na to, jak zavřít tlamu lvům, hledá odpověď jeden z apokalyptických jezdců, virtuos v pití piva, známý Batman Jiří Surůvka (Zprávy, 2004). Jeho typický, grimasou zkřivený ironický komentář stavu společnosti střídá aktuální výzva skupiny Guma Guar v podobě vizuálního soupisu účastníků festivalu CzechTek k odpovědím na otázky spojené se stanovením míry mocenské zvůle a politické arogance současných politiků a státních zástupců (2288 Frames, 2005).

Zážitky z let totalitní plochosti, vystřídané zdrcujícím nástupem hegemonu konzumu, syceného neohraničenou svévolí médií, důmyslnými pastmi happyendových příběhů, stokou politikaření a opětovné hrozby návratu rudého rovnostářství pod vlajkou slibovaných sociálních jistot, se zrcadlí v dílech umělců, kteří vždy jako první zaznamenávali a zaznamenávají stav pomatení společnosti. Zároveň jsou však nadáni schopností přesáhnout svým dílem malost přízemního lopocení. Výstava Frisbee není vyčerpávajícím přehledem současného dění na poli video­artu a nových médií, je pouze neutrální zprávou o jeho stavu.

Výstavu Frisbee doprovází prezentace Současného rumunského videoartu – Cuia Neagra/Blafl Box v podzemí Domu pánů z Kunštátu (kurátor Florin Tudor).

Autorka je kurátorka, pracuje v Moravské galerii v Brně.

Frisbee. Současný český videoart a nová média. Jesper Alvaer, Zbyněk Baladrán, Filip Cenek & Jiří Havlíček, Milena Dopitová, Anneta Mona Chisa, Richard Fajnor, Guma Guar, Petr Lysáček & Denisa Fialová, David Možný, Pavel Mrkus, Jan Nálevka, Michal Pěchouček, Rekord, Pavel Ryška, Patrik Sedlaczek & Jiří Kotrla, Jan Stolín, Jiří Surůvka, Jan Šerých, Martin Zet, Petr Zubek. Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu, Brno, 8. 2. – 12. 3. 2006.